Hledání viníků
Volal Olda. Olda je matematik s mimořádným rozhledem, inspirativní osobnost plná nápadů. Když volá, je to ale většinou proto, že si žádá něčí hlavu, a vzhledem k tomu, že si mne spojuje s novinami, chce vědět, proč média víc netlačí na odvolání nějakého veřejného činitele. Teď ho pohoršuje, že se pořád ještě nevyšetřilo, kdo může za smrt studentů na filozofické fakultě. Prošel si všechny dostupné údaje a je přesvědčený, že policie mohla udělat k ochraně životů víc. Nepochybuju, že mohla, ale i tak si myslím, že dělala, co uměla a co považovala za nejlepší. Naneštěstí se stalo to, co se občas v životě stává, okolnosti se spikly ve prospěch zla.
Hledání viníků je ve světě, v němž žiju, snad ještě oblíbenější disciplínou než hledání hub. Někdy
mám pocit, že kdybychom věnovali stejnou energii něčemu užitečnějšímu, museli bychom v žebříčcích ekonomické úspěšnosti poskočit aspoň o tři příčky. Protože když někdo ví, co je špatně, tedy kudy ne, bude nejspíš taky vědět, kudy jo. Takový Olda (občas ho zkouším) ve mně skutečně budí dojem, že ví, protože, jak říkám, je fakt inteligentní. Akorát by nikdy nevzal žádnou funkci. Ostatně mu jich pár už nabízeli. Říká ale, že není blázen. Z toho mi vychází, že k tomu, aby člověk mohl dělat například ministra, musí být tak trochu blázen. Nebo z Brna. (Ještě že tak. Někdo to tu kočírovat musí.)
Sama mám s hledáním viníků problém. Vždycky se do toho zamotám. Třeba teď se snažím rozmotat to klubko hrůzy v Izraeli a Gaze. Kdy vlastně začal boj mezi Palestinci a židovským obyvatelstvem? A proč na to nenahlížejí všichni stejně? Na pomoc jsem si vzala skvělou knížku Jakuba Szántóa „Z Izrastiny s láskou“. A našla jsem tam pasáž, která pojednává o tom, že se spory začaly rodit už koncem 19. století, přičemž nešlo o nic menšího než o střet rozdílných civilizací. „Prodej pozemku evropskému obchodníkovi bohatým tureckým bejem někde ve vzdáleném Istanbulu se v Palestině projevil jako skupina evropsky oblečených lidí s kupní smlouvou v ruce. Pro rodiny arabských feláhů, zemědělců, kteří na poli pracovali celé generace, bylo nepochopitelné, proč by onen kus papíru v cizí řeči měl znamenat, že se musejí stěhovat.“Těžko najít výmluvnější slova.
Zdá se, že viník aktuální drastické kapitoly společné historie je zřejmý. Akceptovat teror spojený se zabíjením, mučením a rukojmími nelze. Lze ale jmenovat viníka celého nešťastného příběhu? Nenávisti, která vybuchuje v jinak prosperující zemi pravidelně? Ráda bych to dokázala, protože by se mi ulevilo. Člověku se vždycky uleví, když ví, kdo za co může a koho je možné zatratit. Ale zatracování mi nejde a Szántóova knížka mi v tom moc nepomáhá. Nejspíš proto, že ani izraelský, ani palestinský kmen jednoho území nesoudí, ba snaží se pochopit. Fakt ovšem je, že takových knih si považuju nejvíc.