„Válka má prodloužit život režimu“
Ruský režim rozpoutal válku, aby přepsal budoucnost. Útok na Ukrajinu měl odtrhnout Rusko od Západu, domnívá se známá ruská politoložka Jekatěrina Šulmanová. LN s ní hovořily i o tom, proč vůbec v Rusku existují volby a proč se elity neotočily k Putinovi
Začnu trochu naivní otázkou. V březnu se budou v Rusku konat prezidentské volby a vlastně není jasné proč. Výsledek je dopředu známý. Vladimir Putin to mohl udělat jako Volodymyr Zelenskyj a během války hlasování neorganizovat. Proč tedy v Rusku bude?
LN
Není to naivní otázka, naopak je velmi vhodná. Řekla bych navíc, že jde o důležitou otázku, protože odpověď na ni nám odhalí povahu ruského politického režimu.
Ruský režim není unikátní. Takových je na světě celkem dost. Řekla bych, že většina obyvatel země nežije v demokracii, ale v režimech simulujících řadu demokratických institucí a demokratických procesů, ale zároveň jsou to určité formy autoritářství.
Volby autokratickým režimům slouží k několika účelům. A jsou svým způsobem stejně důležité jako volby v demokraciích. Prostřednictvím volební procedury systém potvrzuje svou legitimitu.
Systém ukazuje, že může uspořádat takové rozsáhlé akce. Že může dodat potřebný počet hlasů a provést proceduru podle určitého postupu. V souladu s tím, co je považováno za slušné, legální a legitimní. Kolektivní byrokracie musí vedení ukázat, že je jak loajální, tak i efektivní.
Gubernátoři, hlavy regionů, soupeří o to, kdo pro federální centrum získá nejvíc hlasů. A tím také potvrzují svou kompetenci a svůj význam pro systém.
Volby jsou zároveň i cvičením pro samotné občany, které lze rozdělit na dvě kategorie. Jde o takzvané administrativně závislé voliče. Jedná se převážně o zaměstnance rozpočtové sféry, státních podniků a silových orgánů. Ti musí přijít hlasovat a musí hlasovat tak, jak se předpokládá.
A ostatní by se neměli voleb vůbec účastnit a protestovat proti jejich výsledkům.
Volby jsou také cvičením pro hlavního kandidáta. Měl by ukázat, že je stále jedinou osobou v rámci celého politického systému, kterou národ miluje.
Často věnujeme pozornost tomu, co systém dělá pro vůdce, jak mu systém zajišťuje neomezenou moc. Ale proč systém potřebuje vůdce? Mimo jiné proto, že je jediný mezi nimi, jediný příslušník elity, který se těší lásce národa. Alespoň tak se to říká a taková je rozšířená představa.
Proč se Vladimir Putin rozhodl napadnout Ukrajinu, rozpoutat tuto krvavou a brutální válku, která probíhá už bezmála dva roky?
LN
Myslím si, že válka byla zahájena, aby byl dosažen hlavní a jediný cíl autokracie: zachování moci. Na základě zřejmě nepravdivých informací vznikl dojem, že to bude opravdu zvláštní operace jako na Krymu, jen rozsáhlejší. Že byly zvoleny vhodné okamžiky a prostředky k rychlé změně režimu v Kyjevě. Aby v Kyjevě byla zřízena proruská vláda.
To mělo vyvolat další vlnu národní euforie, která by zabetonovala systém a stabilizovala ho nejen v daném okamžiku, ale i v čase.
Nové, triumfující Rusko by už nemohlo být jiné, i když by současná generace představitelů moci odešla.
To je důležité, protože si myslím, že těm sedmdesátiletým členům ruské Bezpečnostní rady koncem minulého desetiletí došlo, že dokonce jejich vlastní děti nemusí mít stejný pohled na svět jako mají oni.
A především, že nemusí věřit, že svět je arénou věčného střetu mezi Západem a Nezápadem. A až by tito staříci odešli, politika
Ruska by se mohla změnit. Rusko, které začalo válku, a podle názorů, jež ji začaly, ji i vyhraje, bude odděleno od Západu a vnějšího světa celkově hlubokým příkopem, aby jiná politika nebyla možná. Dokonce i s jiným vedením.
LN Proč nedošlo po vypuknutí války k rozkolu v elitě? Naopak, zdá se, že Putin má nyní silnou pozici.
Po vypuknutí války byly ruské elity, ti, kteří tvoří vládní systém,
vystrašení a nespokojení. Protože už se jim žilo dobře a nechápali, proč k válce došlo. A ve skutečnosti si to stále neuvědomují.
Ale všimněme si, že se za poslední dva roky neobjevili žádní beneficienti války. Lidé, kteří díky válce vystoupali nahoru a stali se členy elity, do níž dříve nepatřili. Nehledě na řeči, že se na bitevních polích ková nová vedoucí třída, nikdo z nových lidí se u stolu neobjevil.
Jediný takový člověk byl potenciálně Prigožin (Jevgenij Prigožin, zakladatel žoldnéřské Wagnerovy skupiny, který zahynul při letecké katastrofě v srpnu 2023 – pozn. red.), ale ten už tu není.
Beneficienti jsou stejní, jací byli před rokem 2022. Proto jim není jasné, proč k válce došlo, když se jim před jejím vypuknutím žilo tak dobře.
Prezident jim ale vysvětlil a ukázal v praxi, že nový stav je pro ně minimálně stejně výhodný jako ten předchozí. Jeho logika je následující: Západ vás chce zlikvidovat. Jako příklad, že nikdo nepomáhá lidem, kteří se chtějí vymezit nebo odejít z ruského systému. Na druhé straně plotu nikdo nečeká a nikdo nevítá. Naopak, tito lidé čelí stejným sankcím, stejným nepřátelským postojům a stejným omezením práv. Signál je následující: Nemáte kam jít a v Rusku je ve skutečnosti dobře, na válce si vyděláte, o svá aktiva nepřijdete, naopak je můžete rozšířit díky novým územím a podnikům, které přenechali západní vlastníci.
Zatím se tento slib plní. Bohatí bohatnou, nové protikorupční procesy, represe nebo konfiskace majetku uvnitř elity nevidíme. Porušit tuto idylku může reprivatizace. V loňském roce jsme viděli mnoho příkladů, v letošním roce bude proces pokračovat. Zatím majetek berou regionálním baronům, ale nelze si nevšimnout, že se stejnými argumenty a se stejnými záminkami mohou vzít privatizovaný podnik komukoliv.
Vidíme, jak v Rusku dochází k přitvrzení vládního režimu. Dá se očekávat, že dojde ke skutečným represím, jaké byly za vlády Stalina?
LN
Mohu vám říci, za jakých podmínek by v Rusku mohlo dojít k nárůstu represí a jejich přechodu do masového měřítka. Jsem přesvědčena, že by k tomu došlo, pokud by se podařilo dobýt Kyjev za tři dny. Na vlně triumfu a úspěchu by se ruská společnost stmelila okolo vládního režimu, jako to bylo v případě Krymu v roce 2014, ale mnohem intenzivněji. Pak by se ruská společnost stala totalitní. Protože pro totalitu je potřeba masové nadšení.
Tou druhou možností je, že by se s klesající popularitou režimu mohla zvýšit represivní aktivita státu. Pokud vyprchala láska lidu k režimu a je pro něj složitější udržet si moc, tak se musí zesílit represe. Ale to je nebezpečná cesta, protože represe mohou zabránit protestům, ale nepřináší víc lásky národa a zastrašují i aparát, na němž závisí fungování samotného státního mechanismu.
LN Co znamená smrt Alexeje Navalného pro ruskou společnost?
Tato událost spadá do druhého typu represí, do období snižující se lásky národa k režimu. Pokusy s potenciálními prezidentskými kandidáty Jekatěrinou Duncovovou a Borisem Naděždinem (politici, kterým ruská Centrální volební komise neumožnila kandidovat v březnových prezidentských volbách – pozn. red.) ukázaly, jak vysoký je potenciální požadavek na konec války, změnu, alternativu, jinou budoucnost. Za této situace je přítomnost živého Navalného, který může vyzvat občany k akci a být vyslyšen, pro systém nepředstavitelné riziko. Ti lidé, kteří nyní prožívají smutek a hrůzu z jeho smrti, však mohou být dočasně paralyzováni strachem, ale už nikdy režim milovat nebudou.
Pro systém je však důležitější, že tento akt zastrašení ukazuje i byrokracii, že neexistují žádná pravidla a hranice. Pokud mohou být političtí oponenti nepokrytě vražděni, je ještě snazší uvěznit úředníka nebo sebrat majetek režimu blízkému oligarchovi.