Vražda měla usmířit bohy
Prehistorickou detektivku poskládali vědci z analýz ostatků muže, jehož tělo skončilo před tisíciletími v rašeliništi nedaleko dánské vesničky Vittrup.
Rpěti
ozlámaná lebka, kost z kotníku a kus holeně – to zbylo z pětatřicetiletého muže, který zemřel na severu Dánska někdy mezi roky 3300 a 3100 př. n. l. Ostatky nalezli vesničané z nedaleké vísky Vittrup při dobývání rašeliny už v roce 1915 spolu s několika hovězími kostmi, dřevěným kyjem a keramickou nádobou typickou pro lid kultury nálevkovitých pohárů. Zatímco předměty skončily v muzeu, lidským ostatkům vědci nevěnovali velkou pozornost.
Podobných nálezů vydala dánská a severoněmecká rašeliniště stovky. Nejstarší tělo nalezené v roce 1941 při těžbě rašeliny nedaleko dánského Koelbjergu bylo uloženo do bažiny už před 8000 lety.
Vodou nasáklá rašelina zpomaluje rozklad a některé mrtvoly mění na mumie. Těla nebožtíků tak mohla přečkat v perfektním stavu celá tisíciletí. V roce 1950 objevili bratři Viggo a Emil Hojgaardovi v rašeliništi u dánského Tollundu natolik zachovanou přírodní mumii, že policie začala nález řešit jako vraždu. Nebožtíkovi bylo možné dokonce sejmout otisky prstů. Brzy se však ukázalo, že mrtvola leží v bažině zhruba 2500 let.
Ve srovnání s podobnými nálezy se zdály úlomky kostí muže z Vittrupu celkem nezajímavé. Náhled vědců změnila až studie týmu genetiků vedených Eskem Willerslevem z Kodaňské univerzity, která vyšla ve vědeckém časopise Nature začátkem letošního roku. Vědci v ní popsali dědičnou informaci více než tří stovek lidí žijících v pravěké Evropě.
Analýzám podrobili i DNA muže z Vittrupu a s překvapením zjistili, že se od lidí žijících v té době na severu Dánska výrazně odlišoval. To přitáhlo k ostatkům pozornost týmu Anderse Fischera z Göteborgské univerzity. Ti nyní z výsledků širokého spektra analýz zrekonstruovali nevšední životní osudy pravěkého obyvatele Dánska a zveřejnili je ve vědeckém časopise PLoS ONE.
Daleká cesta na jih
Výsledky analýz DNA naznačovaly, že muž z Vittrupu měl kořeny v severní Skandinávii na území dnešního Norska či Švédska. Neznamenalo to nutně, že se v těchto končinách narodil. Mohli odtamtud pocházet jeho rodiče a muž z Vittrupu mohl přijít na svět v bažinách Jutského poloostrova. Anders Fischer a spol. odebrali vzorky z kostí a zubů a podrobili je analýzám na izotopy stroncia, kyslíku, uhlíku a dalších prvků. Ty se ukládají v těle v průběhu života z konzumované potravy a vody a odrážejí skladbu hornin v dané lokalitě.
Spektrum izotopů v jednotlivých vrstvách zubů a kostí potvrdilo, že se muž narodil a rané dětství strávil daleko na severu Skandinávie. Na sklonku teenagerovských let ale podnikl dlouhou cestu na jih a usadil se na severu Jutského poloostrova, kde pak žil zhruba dalších dvacet let až do své smrti.
Analýzy zubního kamene odhalily, že muž z Vittrupu v Dánsku změnil životní styl. Zvířecí proteiny uvázlé v zubním kameni prozradily, že se ve Skandinávii živil hlavně dary moře. Konzumoval hodně ryb a jedl také velrybí maso. Narodil se a vyrůstal mezi lovci a sběrači. V Dánsku se usadil mezi zemědělci.
Tomu odpovídá i jídelníček, v němž převažovalo maso hospodářských zvířat – skotu a ovcí. Jak napovídají kosti skotu nalezené u tělesných ostatků, dostal muž hovězí maso i na cestu na onen svět. Jeho životní osudy názorně demonstrují přechod severní Evropy od lovecké společnosti z období střední doby kamenné ke společnosti zemědělců mladší doby kamenné.
Důvody, proč muž z Vittrupu podnikl tak dlouhou pouť, halí i nadále tajemství. Vědci se mohou jen dohadovat, zda se mladík vydal do ciziny z touhy po dobrodružství, nebo zda ho tam zavedl třeba obchod. Nelze ani vyloučit, že cestu podstoupil nedobrovolně jako zajatec či otrok.
Některá těla nalezená v dánských a severoněmeckých rašeliništích patří lidem, kteří tu utonuli. Většina z nich však byla obětována.
Dobrovolná oběť?
Některá těla nalezená v dánských a severoněmeckých rašeliništích patří lidem, kteří tu utonuli. Většina z nich však byla obětována. Vědci jsou přesvědčeni, že se převážná část těchto lidí obětovala dobrovolně, aby zajistili svým blízkým přízeň bohů a prosperitu. Rituální vraždy byly často provedeny velmi brutálním způsobem. Muž z Tollundu byl sice oběšen a na jeho dokonale zachovaném těle se nenašly jiné známky násilí, ale jiné mumie z bažin nesou řadu zranění, z nichž každé by stačilo k usmrcení člověka.
Archeologové se domnívají, že tak byli obětováváni zločinci a „mnohonásobná“smrt byla trestem za vážné prohřešky proti společnosti. Moderními metodami se ale zjistilo, že řada „zranění“vznikla až dodatečně, např. tlakem rašeliny na tělo, nebo je způsobily nástroje na její dobývání. V případě muže z Vittrupu ale není o „mnohonásobné“smrti pochyb.
„Rozlámání lebky je výsledkem nejméně osmi velmi silných úderů do hlavy, které roztříštily kosti na několik částí. Na lebce nejsou patrné známky hojení – zranění tedy bylo nepochybně smrtelné,“píše tým Anderse Fischera v časopise PLoS ONE.
Fraktury lebky typického oválného tvaru napovídají, že údery byly vedeny oblým předmětem. Vědci se proto domnívají, že muž z Vittrupu mohl být zabit dřevěným kyjem, který se našel u jeho těla. Nelze úplně vyloučit, že byl zavražděn a pachatel či pachatelé uklidili jeho tělo do bažiny. Anders Fischer se ale kloní k názoru, že muž byl obětován, protože místo nálezu bylo v dávných dobách opakovaně použito jako obětiště.
„Je vysoce pravděpodobné, že tu lidé žádali nám neznámého ducha nebo božstvo o přízeň obětováním toho nejcennějšího, co měli – dobytka a lidí,“konstatuje Fischer.