Zetka a vojáky aby pohledal
Nalézt válku ve veřejném prostoru je v Rusku těžší než před rokem. Dva roky trvající konflikt na Ukrajině, Kremlem ospravedlňovaný a stimulovaný jako boj proti novodobému nacismu, není na první pohled vůbec vidět. A to ani na předměstí Moskvy.
Podolští kadeti jsou součástí druhoválečného panteonu, na kterém si ruská propaganda velmi zakládá
Po půl hodině jízdy příměstským vlakem z Moskvy na jih scenerie za oknem zhrubne. Paneláky se střídají se sovětskými průmyslovými objekty různé míry rozpadu a kontejnery, které přijely až z daleké Kamčatky.
Budovy zdobí roztodivné graffiti. Do očí bije hipísácký symbol míru, srp a kladivo či šifrovaný nápis. Dvě slova složená z osmi hvězdiček, nad třetím písmenem druhého slova visí háček. Buď se v tajemném nápisu může skrývat „nět vojně“(ne válce), nebo sprosťárna.
Moderní vlak míří do stanice Podolsk, třísettisícového druhého největšího města Moskevské oblasti. Na první pohled se tu zastavil čas. A nalézt válku ve veřejném prostoru je tu, stejně jako jinde v Rusku, těžší než před rokem.
Na centrálním Leninově náměstí
nejsou žádné proválečné instalace vidět. Zetka i radostní vojáci absentují. O nějakých grandiózních oslavách vpádu na Ukrajinu neinformuje ani kulturní vitrína.
Letos v zimě se Podolsk proslavil tím, že kvůli silným lednovým mrazům došlo k havárii v jedné
z kotelen a bez tepla několik dní zůstalo bezmála 22 tisíc obyvatel. Prezident Vladimir Putin poté rozhodl znárodnit fabriku, shodou okolností na výrobu kazetové munice, které kotelna patřila.
To byla momentální „sláva“Podolsku. Pro Rusy je však město
symbolem hrdinské oběti. V říjnu 1941 během bitvy o Moskvu bylo 3500 kadetů dělostřeleckých a pěchotních učilišť z Podolsku posláno na frontu, aby zastavili nacistickou armádu valící se na sovětskou metropoli. Kadeti za cenu neuvěřitelných ztrát (podle některých informací přežil jen každý desátý) zpomalili postup Němců k Moskvě.
Podolští kadeti jsou součástí druhoválečného panteonu, na kterém si ruská propaganda velmi zakládá.
Současná válka, Kremlem ospravedlňovaná a stimulovaná jako boj proti novodobému nacismu, není v Podolsku na první pohled vidět.
První, co návštěvníka po krátké procházce napadne, je, že se ve městě zastavil čas. Na náměstí s věčným ohněm se tyčí, zdá se, podobně věčný vánoční strom. Lidé se brodí po ulicích sněhem. Staré domy, jež mají nejlepší léta za sebou, jen dokreslují atmosféru toho, že několik desítek kilometrů za Moskvou začíná úplně jiné Rusko.
Na fasádě podolské radnice jsou umístěny fotografie místních obyvatel, kteří se pyšní titulem Hrdiny Sovětského svazu, a vedle nich jsou znázorněni Hrdinové Ruské federace. Ani po dvou letech války se na zdi neobjevil žádný nový snímek novodobého nositele nejvyššího ruského vyznamenání. Přes silnici na hrdiny druhé světové války a válek modernějších hledí z billboardu zakuklený voják nabízející milion
rublů na ruku za odjezd na ukrajinskou frontu.
Válka se míhá mezi věcmi z Běloruska, reklamou na korekci zraku a nabídkou bižuterie. Na velké obrazovce obchodního centra Komsomolskij se vedle spotřebního zboží objevuje náborový plakát a portréty staršího poručíka Andreje Loskutova a svobodníka Alexandra Sinicyna. Kde bojují? Co významného udělali? A jsou ještě živi? Na to reklama neodpovídá.
„Západ nás na kolena nesrazí“
Po hrazení obřího památníku Velké vlastenecké válce, ruské verze druhé světové války, na náměstí Slávy se procházejí dvě holčičky. Za vysokým obeliskem se skrývá parčík Internacionálních bojovníků. Skupina pracovníků technických služeb odklízí sníh vedle pomníku účastníků sovětsko-afghánské války a čečenských konfliktů. Pod pomníkem je kupa rudých karafiátů. Před pár dny v tichosti uplynulo 35 let od stažení sovětské armády ze země mudžahedínů.
„Vojáci bojující teď na Ukrajině budou mít větší a hezčí pomník. O tom nepochybuji,“říká mi asi čtyřicetiletý muž v maskáčové bundě, který sleduje práci metařů.
Ilja, jak se muž představil, ruskou válku proti Ukrajině podporuje. „My osvobozujeme Ukrajinu od nacistů. Jde to pomalu, ale vítězství bude naše. Podívejte se, nedávno jsme dobyli Avdijivku. Teď je Doněck v bezpečí před ukrajinskými dělostřeleckými útoky. Brzy Ukrajinci nebudou moci útočit na žádné naše území,“říká rozhodně.
Než muž v maskáčové bundě odpoví na otázku, jak dva roky války ovlivnily jeho život, krátce se zamyslí. „Do zahraničí na dovolenou jsem nejezdil. O práci jsem nepřišel. Snad je jen draho, ale to nějak přežijeme. Západ nás na kolena nesrazí,“vysvětluje.
Když se Ilja dozví, že jsem z Česka, zbystří. A v hlavě mu začnou rotovat propagandou šířené klišé. „Vaše zbraně vraždí nevinné ruské děti. Ukrajincům dodáváte zbraně, které vraždí na ruském území. Máte na rukou krev. Copak si to Češi neuvědomují?“ptá se emotivně.
„Vydávání humanitární pomoci bylo pozastaveno,“hlásá informační tabule u vchodu do Dobrovolnického centra. Místo vydávání pomoci invalidům se tu teď shromažďují věci pro mobilizované na frontě. Spacáky, termoprádlo, škrtidla a dalších pár desítek položek pro vojáky je vypsáno na žluté tabuli.
„Pomoc pro naše chlapce na frontě se tu vybírá spíš nárazově. Když úřady organizují nějaké akce. Nedávno se tu shromažďovala pomoc před 23. únorem, svátkem obránců vlasti,“vysvětluje obyvatelka sousedního paneláku, kterou zaujalo, že jsem si fotografoval vojáka namalovaného na zdi centra.
Postarší dáma na sobě přímé dopady války necítí. Jak ale jedním dechem dodává, s důchodem jen tak tak vyjde. Ještě že jí pomáhá dcera. „Sama pomáhám našim chlapcům. Poslala jsem jim teplé ponožky a hygienické potřeby. Náš příbuzný byl předloni mobilizován. Nejdřív byl v Záporoží, kde je teď, nevím,“krčí rameny. Věří však, že válka nebude dlouho trvat a vrátí se domů v pořádku.