Časy, kdy se milostpaní pomáhalo do kabátu

Ad LN 20. 2.: Kdeže loňské sněhy jsou

Jak souzním s Vyrozuměním Jany Machalické. Jsem také pamětník té krásné doby, kdy ještě v ovzduší dozníval duch první republiky, kdy tatínek při návštěvě strýčků a tetiček jim říkal „rukulíbám, milostivá paní“, otvíral jim dveře a pomáhal do kabátů. A já, jakožto nejmladší člen rodiny, chodil po nákupech po okolních ještě prvorepublikových dožívajících obchodech, jako například k Boháčkům na Karlovo náměstí, na nábřeží k řeznici, které se říkalo Prosímpěkně (to říkala za každou větou). Na Vyšehradskou jsem chodil k Vaňhům nebo do Trojické k panu Jelínkovi pro zeleninu. Ten měl obchod proti vyhlášenému Šafrbáru (vinárna U Šafaříků), kam jsme tajně chodili hrát forbes. A naproti Šafrbáru bylo již autorkou zmíněné naše nejkrásnější a největší kino v Praze – Vyšehrad.

Co jsme tam s kamarády zažili báječných bijáků a historek s pokusy o návštěvy nepřístupných filmů. A zauhlování mě také neminulo. Chodil jsem při škole nosit uhlí pro kanceláře francouzské tiskové agentury AFP v Žitné ulici. To jsem se pak vždycky před holkama vytahoval, že dělám u Francouzů energetika.

A na Myslíkovu ulici mám také vzpomínky. Chodil sem do ZDŠ v Resslově ulici, která měla školní jídelnu v Pštrossově ulici, takže jsme chodili každý den na oběd okolo známé vinárny Dubrovník (podle nás Dubras), kde jsme obdivovali stylové malování okolo vstupních dveří a po obědě, když jsme byli starší, letěli do Supraphonu (též v Myslíkově), jestli náhodou nevyšla nějaká deska západní provenience (s tou se taky dobře vytahovalo).

Děkuji za vzpomínku na dětství a k autorčinu „Kdeže loňské sněhy jsou“bych ještě dodal: Tyto časy se již nikdy nevrátí.