Osmdesát tisíc invalidů
Po dvou letech se válka na Ukrajině stala statickou, na bojišti extrémně nebezpečnou a celkově neřešitelnou
Když Rusko napadlo Ukrajinu, zavládl zmatek a chaos, ale i obrovské odhodlání bránit před okupanty svou zemi. A dnes? Konflikt se proměnil ve
střety na 1200 kilometrů dlouhé linii dotyku.
Drtivá většina země tak musí žít vcelku klidný, i když trochu divný život.
Cesta na válčící Ukrajinu není dnes o nic komplikovanější než před ruskou agresí. Startujeme obligátně večer z Prahy jako mnozí z těch, kdo vytrvali a jezdí s pomocí pro strádající obyvatele či vybavením pro vojáky. Z české D1 se za hranicí dostáváme na nově vybudované polské dálnice s demontovanými mýtnými bránami. Sviští to a projíždějící závidí Polákům, že si uvědomili, jak významné je mít dobrou dálniční síť, která kromě nesporného ekonomického významu teď také pomáhá zachraňovat Evropu.
Na polské dálnici A4 vedoucí k hranicím je pestrý provoz, sestávající z ukrajinských kamionů, autobusů, mikrobusů i aut s ukrajinskými značkami. Hranice Polska s Ukrajinou je dnes frekventovaným místem, kudy putují vojenské transporty, pokračuje tu export a import běžných věcí a přes hranice se často jezdí na krátkodobé návštěvy příbuzných běženců, kteří v Evropě získali azyl.
Dočasnou ochranu v EU využívá 4,2 milionu lidí z Ukrajiny. Nejvíc jich je v Německu (1,2 milionu) a také v Polsku (téměř milion). Především jde o ženy a děti, protože muže ve věku od 18 do 60 let od prvního dne války z Ukrajiny nepouští.
Na hranici se z Prahy dá dnes dojet za sedm hodin, tady však veškeré přednosti moderní infrastruktury pohřbívá pomalá a chaotická procedura. Někdy tu člověk může uváznout ve frontě na deset hodin, jindy projede za dvacet minut. Občas to vypadá, jako kdyby polští a ukrajinští strážci hranice soutěžili, kdo bude odbavovat pomaleji.
Zázemí pod deštníkem
Vojenský batoh jednoho z nás přitahuje pozornost. Na cestě tam to ještě ujde, později při návratu ale musí celý obsah ven (běžné civilní bágly nikomu nevadí). „Vy jste bojovali? Vezete zbraně nebo náboje?“ptají se celníci. I ukrajinští vojáci si stěžují, že je nedůstojně prošacovávají při kontrolách uvnitř země – úřady se bojí nelegálních zbraní a munice, které si na frontě lze opatřit bez potíží. A na celnici to bývá ještě ostřejší. Pokud je člověk hodně podezřelý, musí do boxu, kde mu klidně rozeberou i část auta.
Kvůli válce se Ukrajina ocitla Česku o něco blíž – nejen v politické solidaritě, ale i fakticky. Do Kyjeva běžně cestují vládní představitelé, i když se tam kvůli uzavřenému nebi nedá doletět letadlem. Kvůli cestujícím uprchlíkům přibylo spojů, hlavně vlakových. Regiojet i České dráhy nabízejí za pár stovek jízdenky (s přestupem kvůli jinému profilu kolejí) až do blízkosti fronty v Záporoží či Charkově.
I v těchto místech ale všechno vypadá naprosto klidně a mírově. V Záporoží, jen asi třicet kilometrů od fronty, jsou otevřené supermarkety, kavárny i luxusní hotely. Válku tu připomíná máloco – jen snad betonoví ježci na křižovatkách připravení k rozmístění i opevněná kontrolní stanoviště, takzvané blokposty, u vjezdů do města. A možná i to, že lidí je v ulicích méně, než kolik se jich v ukrajinských městech pohybovalo před válkou. I ze Záporoží totiž obyvatelé začátkem války hromadně utíkali do zahraničí či jiných částí Ukrajiny a statistiky toho, kolik se jich vrátilo, zatím nejsou.
Svrhávat klasické pumy je totiž sice daleko levnější než střílet rakety nebo pouštět drony s výbušninami, jenže musíte s letadlem nad cíl a to vás vystavuje extrémnímu riziku sestřelení.
Systémy protivzdušné obrany proto bylo to nejlepší, co si administrativa prezidenta Volodymyra Zelenského na Západu vymohla. Zpočátku země NATO opatrně dodávaly jen sovětské prostředky typu S-300 a o špičkových amerických patriotech nechtěly ani slyšet, ale názor změnily na podzim 2022: nejprve po vzdušném útoku 14. září, kdy Rusové zničili přehradu Karachun na předměstí města Kryvyj Rih, poté když se po 10. říjnu 2022 s několikadenní periodicitou opakovaly údery na Kyjev a vyřazovaly z provozu elektrárny, teplárny, plynárny a vodárny.
Takový tlak na civilní infrastrukturu je podle mezinárodního humanitárního práva válečným zločinem, i když tak jednali třeba i Spojenci ve druhé světové válce. Však také důsledky těchto náletů byly znát ještě na jaře 2023, kdy jednotlivé domácnosti dostávaly elektřinu pouze na příděl.
A ledy se hnuly: Německo rychle Ukrajině poslalo systémy Iris-T a v zimě 2023 předalo i svou baterii systému Patriot. K nim pak ještě přibyl norský NASAMS, francouzský SAMP/T či německý Gepard účinný proti dronům.
Pokud na začátku byli ukrajinští vojáci schopní sestřelovat rakety a drony jen sporadicky, s dodávkami západních systémů se tato schopnost výrazně zlepšila. Skóre sestřelů se pohybuje mezi 30 až 90 procenty, přičemž patrioty dokážou zneškodnit i rakety Kinžál, o kterých ruský prezident Vladimir Putin mluvil jako o nesestřelitelných.
mezi vojáky se rozšířila víra, že všechno vyřeší F-16: ukrajina získá převahu ve vzduchu a pěchotě se bude bojovat líp. Jenže dodávka se protahuje, což se dalo očekávat.
(Ne)zázračné F-16
Pocit bezpečí tak vede k tomu, že si lidé v Kyjevě z leteckých poplachů nic nedělají a při houkání sirén jde život prostě dál. Na frontě však podobný protiletadlový systém chybí a vojáci kvůli tomu čelí útokům ruských letadel a vrtulníků. Ani ty si ale netroufnou nad ukrajinské území, kde by mohly být sestřeleny třeba raketami odpalovanými z ramene.
Minulý rok byla mezi vojáky všeobecně rozšířená víra, že všechno vyřeší stíhačky F-16: Ukrajina díky nim získá převahu ve vzduchu a pěchotě se bude bojovat líp. Jenže dodávka F-16 se protahuje, což se dalo vzhledem ke složitosti výcviku očekávat. Teprve teď se první ze čtyř menších skupin pilotů dostane k letům, přičemž praktické školení skončí v květnu až srpnu.
Američané však F-16 vidí spíš jako prostředek budoucí obrany Ukrajiny než zbraň pro obrat na frontě. „Pro tento účel by bylo lepší poskytnout Ukrajině bitevní letectvo,“říká Jaroslav, důstojník bojující na záporožské frontě, nic takového ale zatím není na stole.