Bez ohledu a Donbas u
S politologem a ruským emigrantem která probíhá na Ukrajině, o proč Západ dosu
Kniha, v níž bilancujete průběh války na Ukrajině, se jmenuje Ukrajinská fronta třetí světové. Domníváte se, že tato válka má dnes všechny rysy srovnatelné s prvními dvěma světovými konflikty?
LN
Myslím, že ano. Na jedné straně vidíme Rusko, na druhé skupinu zemí, které se někdy říká „kolektivní Západ“– já ten termín nemám moc rád, ale co nadělám. Je třeba si uvědomit, že válka mezi Ruskem a Západem probíhá v relativně měkkých formách, v podobě hybridní války, a válka na Ukrajině je její nejostřejší a nejkrvavější součástí. Za světový ten konflikt ostatně považují obě strany. V Rusku se na nejvyšší úrovni neustále mluví o tom, že Rusko bojuje se Západem. A v Evropě mnozí stále častěji přicházejí k závěru, že co se děje na Ukrajině, je jen předehra k tomu, co se Rusko po vítězství na Ukrajině chystá podniknout vůči Evropě, především baltskému regionu. Přitom musíme mít vždy na paměti, že tu válku rozpoutalo Rusko.
Západ se ale do té války zdaleka nezapojuje tak, jak by mohl. Nebojíte se, že to může sklouznout k takovému zpomalenému „Mnichovu“, který se bude schovávat za korektními frázemi a nedostatečnou finanční pomocí?
LN
Bojím. V tom, co se v Evropě dělo v polovině 30. let minulého století a k čemu dochází dnes, je možné najít řadu analogií. A vůbec nevylučuju, že může dojít k jakémusi zopakování „mnichovského diktátu“vůči Ukrajině. Následky ale budou stejné, jako byly na konci 30. a na začátku 40. let 20. století.
Co byste odpověděl těm, kdo říkají, že válka na Ukrajině je „vnitřním konfliktem“, „občanskou válkou“? Takové argumenty jsou často slyšet nejen v Rusku, ale i v EU.
LN
Formálně je občanská válka válkou, jež probíhá uvnitř jednoho státu, obvykle mezi různými politickými silami. Ukrajina ale v roce 1991 získala samostatnost, kterou nikdo nikdy nezpochybňoval, ani v Rusku. A to až do zveřejnění Putinových článků roku 2021. Teprve tehdy Putin a ruské vedení zpochybnili existenci Ukrajiny jako samostatného nezávislého státu. To je právní stránka věci.
Ale ta otázka se dá vzít i z hlediska kultury a každodennosti. V sovětské době se obyvatelstvo Ruska a Ukrajiny promíchalo. Skoro všichni Rusové mají příbuzné na Ukrajině, všichni Ukrajinci v Rusku. I kulturní krajina je do značné míry unifikovaná – ruští vojáci na Ukrajině devastují stejné paneláky, v nichž v týlu žijí jejich rodiny. A mnohé spojuje i společný jazyk.
LN
Určitá míra společného tu samozřejmě je, protože po dobu 350 let byla Ukrajina součástí nejprve Moskevského knížectví a potom Ruského impéria. A je zajímavé, že Ukrajina byla kulturně a civilizačně rozvinutější částí impéria než Rusko. Především v 17. a 18. století, kdy byla území osídlená Ukrajinci a kozáky součástí Litevského velkoknížectví a později Polsko-litevské unie, tedy v podstatě nejrozvinutější části Evropy, v níž vládli Jagellonci. Vzájemné průniky tedy byly samozřejmě velmi silné, ale nic to nemění na tom, že se značná část obyvatel Ukrajiny s vlastními tradicemi a způsobem uvažování podstatně lišila od obyvatelstva těch území, které dnes náleží Rusku. A obzvláště důležité je, že jsou to lidé s jinou politickou kulturou.
LN V rozhovoru s Alexandrem Pljuščevem (nezávislý ruský YouTube kanál Breakfest Show) jste tvrdil, že Rusko nemá šanci ve válce na Ukrajině vyhrát. Jste si tím pořád ještě jistý?
Pojďme si nejdřív udělat pořádek v tom, co je to vítězství Ruska. Když o tom mluvím, mám na mysli okupaci celého ukrajinského území, jeho pohlcení, chcete-li „anšlus“– připojení k Rusku nebo nějakému svazovému státu. To se může stát s nějakými jednotlivými částmi ukrajinského území, například Donbasu nebo Krymu. Ale úplné vítězství Ruska nad Ukrajinou, jak ho popisuji, možné není. Mimo jiné právě proto, že se jedná o globálnější konflikt, který se dá označit za třetí světovou válku. Porážka Ukrajiny by znamenala prudkou změnu rovnováhy v Evropě v ruský prospěch a zesílení hrozby pro země EU, NATO a dalších zemí, které kulturně a politicky považujeme za evropské.
Ve své knize tvrdíte, že Putin už tuto válku prohrál, protože nedosáhl svých cílů. Co to bylo za cíle?
LN
Zjednodušeně řečeno měl v úmyslu postupně anektovat jižní a východní Ukrajinu k Rusku a ze zbylé části udělat protektorát, který by se později mohl začlenit do takzvaného Svazového státu Ruska a Běloruska. Byl by to tudíž trojitý svazový stát Ruska, Běloruska a Ukrajiny, ale politicky a ekonomicky by Ukrajina byla plně podřízena Rusku (při zachování určitých formálních prvků politické nezávislosti), stát, který by umožňoval přístup ruské armádě k polsko-ukrajinské a rumunsko-ukrajinské hranici. A těchto cílů skutečně nedosáhl.
V některých zabavených dokumentech byly označeny také části ukrajinského území, které mělo získat Maďarsko (Zakarpatská oblast) a Rumunsko (Bukovina). Bylo jejich předání těmto státům součástí Putinova plánu?
LN
Média skutečně občas zmiňují, že Kreml uvažoval o rozdělení Ukrajiny. Halič a Volyň měly být jakoby nabídnuty Polsku, Zakarpatsko Maďarsku a tak dále. Je možné, že Putin nechtěl a dodnes nechce, aby se opakovala partyzánská válka, jež po druhé světové válce na západě Ukrajiny trvala deset let.
Putin plánoval připojit jižní a východní Ukrajinu k Rusku a ze zbytku země udělat protektorát, který by později začlenil do tzv. Svazového státu Ruska a Běloruska
LN Panuje názor, že ve chvíli, kdy se loni na podzim vyčerpala ukrajinská protiofenziva, se válka dostala do slepé uličky. Jaké verze možného vývoje konfliktu považujete za realistické?
Z mého pohledu pro tento rok existují dva základní scénáře. Je možné, že situace zůstane přibližně taková, jaká je, tedy linie fronty se zásadně nezmění, nebo se možná změní ve prospěch Ruska, ale ne kardinálně. To v případě, že Ukrajina uskuteční strategii „strategické obrany“. Ta je dobře známá z válečné historie a obsahuje v sobě prvky strategického ústupu, pokud takový ústup umožňuje šetřit ozbrojené síly a zlepšit taktické postavení na těch či oněch úsecích fronty. A pokud Západ Ukrajině navíc poskytne dostatečnou podporu, Ukrajina může koncem tohoto nebo začátkem příštího roku donutit Rusko, aby přistoupilo na nějakou podobu politického řešení konfliktu za podmínek, které pro ni budou přijatelné. To je první, optimističtější scénář. Druhý, méně optimistický, ale bohužel také možný je ústup ukrajinských ozbrojených sil a přesun hlavních bojových epicenter k obraně velkých měst – Charkova, Dnipru, Záporoží a možná Poltavy. Ale ani v tomto případě Ukrajina válku neprohraje, protože obsazení mnohasettisícových měst je pro ruské ozbrojené síly nesplnitelným úkolem.
Co byste odpověděl evropským pacifistům, kteří se domnívají, že hlavní je nyní zastavit krvavou válku a dál už se všechno nějak samo vyřeší? Odkud se vůbec vzala politika „území za mír“, stále populárnější v evropských ultrapravicových a populistických kruzích?
LN
Hlavní otázka je v tom, zda se opravdu všechno nějak samo vyřeší. Podle mého se samo nevyřeší nikdy nic. Politiku „území za mír“, pokud se nepletu, vymysleli Američané v rámci mírového procesu na Blízkém východě. Na jejím základě vrátil Izrael Egyptu Sinajský poloostrov. V případě Ukrajiny se takovéto otázky nedají řešit, aniž by byly brány v potaz názory a nálady jejího obyvatelstva.
Ukrajina je demokratický stát a jeho politické vedení nemůže dělat rozhodnutí, která se radikálně příčí náladám a postojům většiny. A ukrajinské veřejné mínění na takovou politiku nepřistoupí. Ve vojenském nebo pragmatickém smyslu politika „území za mír“předpokládá, že se Rusko spokojí s připojením řekněme těch území, jež jsou k dnešnímu dni okupovaná, a nebude se dopouštět další agrese, ať už vůči Ukrajině, nebo vůči Evropě. A o tom velmi silně pochybuji.
Takže garantovat se to nedá…
LN
Přesně tak. Nedávno jeden ruský kanál Telegramu citoval Tuckera Carlsona, který s Putinem diskutoval už po skončení rozhovoru. Na dotaz Carlsona, zda může Rusko napadnout pobaltské státy, měl Putin údajně odpovědět: „Uděláme to neradi, ale je třeba zabránit utlačování ruskojazyčného obyvatelstva.“Totéž tvrdil, když šlo o anexi Donbasu v roce 2014. Takže evropským pacifistům bych odpověděl, že nevěřím, že by politika „území za mír“byla spolehlivým a dlouhodobým prostředkem k zajištění míru.
Evropská unie před pár týdny překonala odpor Viktora Orbána a poskytla Ukrajině slíbenou finanční pomoc. Ale Orbán není jediný, kdo sbírá hlasy protiukrajinskou rétorikou: na Slovensku Fico, v Nizozemsku Geert Wilders, blíží se prezidentské volby ve Francii, v nichž může zvítězit Marine Le Penová. Neexistuje riziko, že vznikne cosi jako „protiukrajinská koalice“v EU, tiše podporovaná z Ruska?
LN
Samozřejmě existuje. A v té koalici nemusí být jen krajní pravice, ale i část krajní levice jako třeba německé Die Linke a Aliance Sahry Wagenknechtové. Je to s podivem, ale v této otázce se krajní pravice a krajní levice shodnou.
Není vyloučené, že Donald Trump se svým programem zastavení pomoci Ukrajině vyhraje americké prezidentské volby. Jaký důsledek by mělo, kdyby podpora USA i Evropy zeslábla? Může vzniknout cosi jako Malá dohoda 2, o které píšete ve své knize?
LN
Po rozhovoru se Tucker Carlson ptal, zda může Rusko napadnout Pobaltí. Putin údajně řekl: „Uděláme to neradi, ale je třeba zabránit utlačování ruskojazyčného obyvatelstva.“
To je skutečně jedna z variant vývoje událostí. V Evropě je skupina zemí – Baltské státy, Polsko, resp. celá Visegrádská
skupina a Rumunsko –, jež se v případě oslabení „klasické“Evropy a posílení amerického izolacionismu pravděpodobně stanou hlavním cílem ruské vojensko-politické expanze. Odtud pramení myšlenka na jejich sjednocení. Ale ve skutečnosti už to dávno není jen myšlenka, podobné struktury existují v rámci Iniciativy Trojmoří či „lublinského trojúhelníku“– spojení Litvy, Polska a Ukrajiny. Není to nic nového, s touto ideou přišel Józef Piłsudski někdy ve 20. letech. Ukrajina byla tehdy sice součástí SSSR, nicméně i tak šlo o obnovení toho, čemu se říkávalo Rzeczpospolita. Ano, zeslábne-li rozhodnost USA a NATO bránit Evropu, budeme se zkrátka muset bránit sami.
Ve své knize hovoříte o nutnosti vytvořit po skončení války, nebo alespoň po dlouhodobém přerušení bojových aktivit systém evropské bezpečnosti, který by neutralizoval ruskou hrozbu. Jak by podle vás mohl vypadat?
LN
Nejrealističtější varianta je podle mě obnovit v nových podmínkách to, co bylo vytvořeno Západem za studené války na konci 40. a počátkem 50. let, tedy systém „zadržování“Ruska, který by počítal s tím, že podstata ruské zahraniční politiky se nezmění ani za Putina, ani za jeho následovníků. Pojí se s tím zásadně důležitá otázka, a to otázka statusu Ukrajiny v budoucím systému evropské bezpečnosti. Všichni se snadno mohou utvrdit v tom, a nedávno o tom mluvil i Orbán, že by Ukrajina měla hrát roli jakési „nárazníkové zóny“mezi Evropou a Ruskem, že by měla být neutrálním a možná částečně demilitarizovaným státem. Ale to je velmi nebezpečné, neboť Rusku by to umožnilo soustředit vojenské síly směrem k Baltským státům.
LN Za osm let od roku 2014 do roku 2022 stačili mnozí zapomenout, že na Donbase je válka. Ruská propaganda to všem připomněla, když se do jejího slovníku dostaly pojmy jako „genocida ruských obyvatel“, za kterou měli údajně stát „ukrajinští nacisté“. Co se těch osm let na Donbase dělo? Byla to osobní iniciativa romantiků „ruského světa“typu Igora Girkina, nebo šlo o režii ruského vojenského velení?
Na jedné straně za tím opravdu stáli ti kvaziidealisté jako Girkin nebo Alexandr Dugin, ale bylo v tom i něco jiného. Už na začátku donbaské epopeje, v dubnu až květnu 2014, existovala jasná politi
ka ruského vedení, která směřovala k vytvoření tzv. Novoruska. Začalo to anexí Krymu a mělo to skončit obsazením jihovýchodní Ukrajiny až po Oděsu. Podle mého v Moskvě už tenkrát vznikla určitá koncepce, jak naložit s Ukrajinou, ale nebyla možnost ji uskutečnit. Ruská armáda v té době nebyla schopná Ukrajinu okupovat – teprve počátkem desátých let se pomaličku začínala dostávat z hluboké krize. Reálné ozbrojené síly schopné uskutečnit takový úkol (alespoň z pohledu Moskvy) se objevily až na přelomu minulého a tohoto desetiletí. Nešlo tedy jen o šílené idealisty „ruského světa“, byla to reálná, promyšlená a pragmatická koncepce Moskvy. A je třeba brát v úvahu ještě jednu věc: mezi obyvatelstvem Donbasu panoval značný rozkol vyplývající ještě z toho, jak bylo formováno v sovětském období. Region byl osidlován množstvím ruského obyvatelstva, které se na Ukrajině z nejrůznějších důvodů necítilo dobře. Podobně jako v baltských státech. Takže v roce 2014 tam existovala reálná základna pro separatismus nebo iredentismus. Proto ta nekonečná válka. Proto Minské dohody jako mocný nástroj ovlivňování domácí i zahraniční politiky na Ukrajině.
Je jasné, že obrázek této války je velmi deformovaný ruskou propagandou. Ale přesto – dá se ukrajinské straně v konfliktu na Donbase něco vytknout, nebo se po celých těch osm let chovala korektně?
LN
Nemyslím si, že se Ukrajina dopouštěla nějakých hrubých chyb. Jiná věc je, že tam existoval nacionalismus, který měl místy zbytečně radikální podobu. Pár procent takových radikálů se ale najde v každé společnosti. Když o situaci na Donbase přemýšlím, snažím se vžít do role ukrajinské intelektuální a politické vrstvy… Vytvoření Luhanské lidové republiky a Doněcké lidové republiky byl úplně stejný separatismus jako třeba čečenský v Rusku a i v Evropě je více než dost separatistických tendencí. A proč bychom je zrovna my měli tolerovat? Vždyť v Evropě to také nedělají. Plus ekonomické zájmy: Donbas je na ukrajinské poměry vysoce rozvinutá průmyslová zóna, nachází se tam značná část výroby.
V letech 2017–2018 vznikla v Rusku armáda schopná napadnout Ukrajinu, baltské státy a možná i Polsko nebo Skandinávii. Proč si toho Západ dostatečně nevšímal?
LN
Na Západě značně podceňovali podstatu a původ ruské dobyvačnosti, to zaprvé. A zadruhé – počítalo se s tím, že měkká politika „zapojení“přinese své plody. Zásadní roli hrála také osobní pozice některých západních politiků, například Angely Merkelové a lidí z jejího okolí, kteří vycházeli z toho, že s Ruskem se to „musí umět“. Když se vůči němu bude dělat správná politika, dá se vyhnout všem excesům. A ta správná politika spočívala v tom, že se Kreml nesmí rozčilovat a všude, kde to jde, se mu musí vycházet vstříc. No a k tomu ekonomický a energetický zájem: Rusko jako obrovský trh pro evropský průmysl, závislost Evropy na dovozu ruských surovin… Tu politiku „chlácholení Ruska“diktovala celá řada faktorů.
Jaké byly největší taktické a strategické úspěchy ukrajinské armády, které pomohly zabránit okupaci celé země a ukázaly, že Rusko už válku s Ukrajinou vyhrát nemůže?
LN
V prvních týdnech to bylo především úspěšné manévrování s dělostřelectvem a jeho použití proti těm ruským kolonám, které se pohybovaly po značně omezené silniční síti směrem na Kyjev a Černihiv. No a později, když už běžela bitva o Donbas, to byl především zuřivý odpor v aglomeracích Severodoněck–Rubežnoje–Lysyčansk, využívající městské zástavby, nehledě na převahu ruské armády, pokud jde o dělostřelectvo a mužstvo. Pak to byla velmi efektivní operace v Charkovské oblasti.
Ale to je klasika: proražení obrany v nejslabším místě, vstup do operačního prostoru, využití maximálně pohyblivých obrněných skupin k útokům na malá opevněná města – zkrátka je obkličovali a nutili jejich obránce, tedy ruská vojska, aby buď ustoupili, nebo se vzdala. Méně velkolepou akcí je vytlačení ruské armády z pravobřežního předmostí Chersonské oblasti. Tam bylo nejdůležitější bezchybné využití slabých míst ruské armády, neboť vojska byla závislá na dvou přemostěních Dněpru. A od chvíle, kdy byla ta přemostění napůl zničená, ruskému velení nezbylo než vojska z pravého břehu evakuovat. Jinak by byla prostě rozdrcena, protože byla přerušena logistika a zásobování.
Hrál v tom neúspěchu roli také špatný stav ruské armády?
LN
Schéma, na jehož základě se budovala ruská armáda, byl v mnohém rozhodující. Připravovala se jako armáda blitzkriegu. Předpokládalo se, že vítězství může a musí být dosaženo během pár dní, maximálně týdnů. A pokud se vojenská mašinerie jako parní válec přežene přes nepřátelské území během řekněme dvou týdnů, není přirozeně potřeba vytvářet velkou logistickou základnu. To je hlavní důvod, proč se ruský útok na jaře a v první polovině léta 2022 vyčerpal a zkrachoval. A druhým byl samozřejmě odhodlaný odpor ukrajinských ozbrojených sil, které se ukázaly jako daleko tvrdší oříšek, než se Moskva domnívala.
Timothy Snyder ve své knize Krvavé země tvrdí, že nepřetržité krveprolití ve východoevropském regionu ve 20. století bylo způsobeno principem „kdo kontroluje Ukrajinu, ten má převahu na evropském kontinentě“. Stojí to i za agresí Ruska proti Ukrajině?
LN
Myslím, že pravdu má spíše Zbigniew Brzezinski, který napsal: „Bez Ukrajiny přestává být Rusko eurasijským impériem.“Snyder má také pravdu, ale spíše pokud jde o Evropu na východ od linie Berlín, Vídeň, Řím atd. Ten, kdo kontroluje Ukrajinu, má v případě konfliktu v této oblasti vojenskou převahu.
Zdálo by se, že dnes již všichni chápou, že impéria se dají stavět s pomocí měkké síly a ekonomického vlivu, ne na základě územních nároků. Proč ruské vedení tolik prosazuje teritoriální princip a nepovažuje ho za zastaralý jako zbytek civilizovaného světa?
LN
V Rusku to zkrátka vidí jinak. A to mimochodem předurčuje neúspěch Putinova projektu. Zdá se mi, že to vyplývá z nějakých velmi podstatných sociálně-psychologických faktorů a specifičnosti ruského politického myšlení. Mnohé předurčil dějinný vývoj Ruska i podstata ruské státnosti od nejstarších dob. Existuje také Kljamkinova teorie ruské společnosti jako militarizovaného subjektu, přičemž militarizace podle něj následně proniká do politického myšlení. Pak je tu koncepce „záporné selekce“. A konečně existují i výrazně psychoanalytická vysvětlení o sadomasochistickém syndromu, která se opírají o Ericha Fromma, Gustava Junga ad. Myslím si, že Jung velice přesvědčivě popsal psychologickou podstatu nacistického režimu, a tento model se dá aplikovat i na kolektivní vědomí dnešní ruské společnosti. Pro společenské skupiny, jež jsou nucené podřizovat se represivní moci, je únikem z této kognitivní disonance láska k moci a na druhou stranu si tento komplex z ponížení vybíjejí agresí vůči slabším. Tato teorie se mi s ohledem na současnou ruskou společnost zdá velice přesvědčivá.
V propagandě Putinova režimu je ruská agrese představena nejen jako válka za existenci Ruska, ale také jako apokalyptický střet sil dobra a zla. Jaké kořeny mají tyto teorie?
LN
Lidé z Putinova okolí mají velmi zjednodušenou představu o světě jako o střetu „tmy a světla“, přičemž „my jsme samozřejmě na straně světla“. Je to pokus o ospravedlnění vlastních militaristických a dobyvačných snah. Lidem je vlastní hledat systém argumentů, který jim umožní ospravedlnit se sami před sebou. Když někomu seberu peněženku s penězi, jsem buď mizera, nebo konám dobrý skutek a kradu tu peněženku proto, že její majitel je ďáblův služebník, kdežto já jsem bojovník za pravdu a na straně dobra si můžu dělat, co chci.
LN Kdo konkrétně podle vás vytvářel ideologii, která přiměla Putina, aby nenávratně překročil mez? Na Západě se hodně mluví o Alexandru Duginovi, ale mě se zdá, že se jeho role přeceňuje. Vy v této souvislosti zdůrazňujete roli Gleba Pavlovského. A ještě je tu Vladislav Surkov.
Pavlovskij mohl jen stěží vymyslet něco nového a Surkov ostatně také. Pavlovskij byl z mého pohledu spíš politický technolog než teoretik. V letech po roce 2000, když se ustavoval Putinův režim, se kolem něj soustředila skupina lidí, která formovala ideu „ruského světa“, jež elitu směrovala k myšlence expanze. Se samotnou myšlenkou nebo koncepcí „ruského světa“přišil Georg Ščedrovickij, Oleg Genisaretskij, tzv. metodologové, lidé z okruhu Ščedrovického staršího.
Píšete, že zahraničněpolitická doktrína, z níž pramení dnešní situace, se odvíjí již od Jevgenije Primakova, od poloviny 90. let. Kde udělal Západ chybu? Proč se nesnažil aktivně změnit vektor ruské zahraniční politiky, když to ještě bylo možné?
LN
Vzpomínám si na debaty s některými kolegy z Evropské unie a Spojených států. Mnozí z nich žili přibližně v této představě: Rusko je celkově na správné cestě a to, co se děje, je jakási pochopitelná reakce na pád sovětské říše. Domnívali se, že zapojení Ruska do sytému globálních vztahů a budování toho, čemu se říkalo tržní ekonomika, přiměje Rusko i k pragmatickému přístupu v zahraniční politice. Později zase Rusko považovali za ekonomicky a vojensky tolik slabé, že nepředstavuje žádnou hrozbu. V podstatě to bylo podcenění ruského potenciálu.
Západní politici podceňovali podstatu ruské dobyvačnosti, říkali, že s Ruskem se to musí umět. Ale vlastně jenom Kremlu vždy, všude a ve všem vycházeli vstříc.
LN V knize píšete také to, že zničení ukrajinské státnosti a etnické identifikace je Putinovou fixní ideou. Odkud se v něm nenávist k Ukrajině vzala?
Myslím, že je to důsledek řady ponížení, které si Putin buď sám vymyslel, nebo je skutečně prožil. Například když v letech 2004–2005 během prvního majdanu nakonec zvítězil Juščenko. V Moskvě všichni sázeli na drtivé vítězství Janukovyče. Putin přesvědčoval tehdejšího prezidenta Kučmu, aby použil sílu, třikrát gratuloval Janukovyčovi k vítězství... Takové ponížení se neodpouští. A jako osobní urážku vnímal Putin i druhé Janukovyčovo fiasko v zimě 2013–2014.
Zmiňujete také teorii „negativní selekce“, jež tvrdí, že Rusové díky dějinnému vývoji mají vrozené sklony k agresivitě a zlu. Ale v Rusku je přece také bohatá tradice odporu a nepoddajnosti: děkabristé, hnutí „půda a svoboda“, eseři, disidentské hnutí, konečně i Alexej Navalnyj… Copak tohle všechno mohlo jen tak zmizet?
LN
Zmizet to samozřejmě nemohlo, ale podívejme se na fakta: na začátku války probíhaly určité protiválečné protesty. Potom v podstatě zmlkly. Proč? Máme k dispozici průzkumy veřejného mínění, které ukazují, že 15–20 procent ruského obyvatelstva je proti putinovskému režimu a válce. Ale ostatní, tedy převážná většina, jsou buď lhostejní, nebo Putina podporují. Průzkumy v podmínkách autoritativního režimu nejsou důvěryhodné, ale jinou možnost, jak to ověřit, nemáme.
Existuje i jiná statistika: od února 2022 do ledna 2024 bylo v Rusku za protiválečná prohlášení nebo akce zatčeno více než 20 000 lidí, proti 860 z nich bylo zahájeno trestní řízení a 360 z nich bylo odsouzeno. To jsou také systémové údaje, a navíc je to jen viditelný vrcholek ledovce.
LN
Snad máte pravdu. Ale myslím si, že i když jsou lidé proti válce, málokdy zastávají výrazně opoziční názory. Spíš se stahují do soukromého života, snaží se sami sebe zachránit a distancovat se od hrůz této války.
LN Takže síly, které s tou noční můrou skoncují, přijdou z nějaké nečekané strany?
A co nám jiného zbývá?