Mám depresi. Dejte mi LSD!

Lékaři i zákonem zavrhovaná psychedelika se vracejí jako léky, zatím ale nevíme přesně, co všechno vlastně umějí Psychedelika měla dlouho pověst látek, které lidskému mozku škodí. V poslední době je farmakologové berou na milost, i když jsou nuceni přizna

Bylo to, jako kdybych žila v temném domě a někdo tam rozsvítil. Najednou na všechno dopadalo jasné světlo...“Tak líčí své zážitky po injekci ketaminu pacientka, která se dlouhá léta marně pokoušela zbavit těžkých duševních depresí. Lék, jenž byl vyvinutý jako veterinární anestetikum a pochybnou popularitu získal jako rekreační droga, u ní vyvolal barvitou halucinaci. Nevšední zážitek motivoval vyléčenou mladou ženu ke studiu psychologie a dnes pracuje na klinice v kalifornském Berkeley, kde se věnuje léčbě depresí touto „koňskou drogou“.

Příběh ketaminu je příkladem obratu, jaký v posledních letech nabralo nazírání na psychedelika. Jejich užívání má dlouhou historii: přírodními látkami s halucinogenními účinky, jako jsou psilocybin z hub lysohlávek nebo meskalin z kaktusů lofofor, se uváděli při rituálech do transu domorodí šamani a léčitelé jimi ulevovali lidem po celém světě. Moderní doba pak přidala k přírodním halucinogenům i syntetické látky, jako je LSD.

Věda psychedelika charakterizuje jako molekuly schopné vazby na bílkovinu 5-HT2A, která se přirozeně vyskytuje na nervových buňkách a je určena pro vazbu serotoninu. Ten zprostředkovává přenos vzruchů mezi neurony a podílí se na řízení nálad, učení či ukládání informací do paměti. Za psychedelika jsou ale označovány i látky působící na nervový systém jinými způsoby, např. ibogain z kůry afrických keřů taberante. A někdy bývá mezi psychedelika řazena i hlavní aktivní látka marihuany tetrahydrokanabinol.

Už v 50. a 60. letech minulého století některé studie naznačovaly, že psychedelika mohou úspěšně léčit deprese. Slibný výzkum ale skončil na sklonku 60. let, kdy byla většina těchto látek postavena mimo zákon. K psychedelikům se nedostali ani rekreační konzumenti, ani vědci, kteří chtěli efekty těchto drog zkoumat.

K obratu došlo až na počátku 21. století, kdy nové studie prokázaly, že ketamin či 3,4-metylendioxymetamfetamin (zkráceně MDMA), známý jako extáze, zahánějí deprese přinejmenším stejně dobře jako běžně používaná „oficiální“antidepresiva. Následující dvě desetiletí to potvrdila, ale jasno lékaři v léčbě pomocí psychedelik stále nemají.

„Spousta toho, co bylo o psychedelicích v poslední době publikováno, si protiřečí,“konstatuje v rozhovoru pro týdeník Nature farmakolog Bryan Roth z americké University of North Carolina. Jasno není ani v tom, jakým způsobem psychedelika pacientům pomáhají.

Co dělají halucinogeny s mozkem?

Mnozí vědci jsou přesvědčeni, že psychedelika působí na neurony v mozku prostřednictvím vazby na bílkovinu 5-HT2A. Droga by tak měla zaskakovat za „zlepšovač nálady“serotonin. Jenže zrovna ketamin je v zahánění depresí velmi účinný, a přitom tuto vazebnou bílkovinu ignoruje. Situaci komplikuje i skutečnost, že klasická psychedelika jako psilocybin a LSD patří k mimořádně „lepkavým“molekulám a vážou se na neuronech na širokou škálu dalších míst, odkud mohou do nitra buňky zasáhnout.

Podle některých farmakologů se většina psychedelik včetně ketaminu váže na bílkovinu označovanou zkratkou BDNF. O té je známo, že hraje důležitou roli v růstu nových neuronů a v reorganizaci nervových obvodů. V tom by se tedy psychedelika podobala klasickým antidepresivům, jako je Prozac, protože i ta působí na molekuly BDNF a mění propojení mezi neurony. Psychedelika jsou ale v účincích na bílkovinu BDNF tisíckrát silnější než stávající antidepresiva. Ketamin zabírá proti depresi v řádu hodin, zatímco na nástup účinků prozacu může pacient čekat celé měsíce.

Zdá se celkem logické, že od problémů, jako jsou deprese nebo posttraumatická stresová porucha, může nemocným pomoci „přemotání“příslušných nervových obvodů. Z mozku zmizí „vyšlapané cestičky“, jimiž putoval nervový signál mezi neurony při depresích, a místo nich si mozek prorazí pro nervové vzruchy nové dráhy, jež vedou k dobré náladě.

Ovšem takové „převíjení“nervových obvodů nemusí být vždycky ku prospěchu věci. Člověk má mozek „plastický“v dětství, kdy se potřebuje naučit spoustu věcí, a tak si mozek prošlapává jednu cestičku vedle druhé. Nicméně v pozdějším životě už je lepší, když se dobře prošlápnuté cestičky ke znalostem či dovednostem udržují a neztrácejí. Příliš „plastický“mozek se sklonem k vytváření nových cest totiž může být náchylný k závažným poruchám, jako jsou autismus nebo schizofrenie. Tuto nežádoucí plasticitu mozku navozují i drogy jako kokain či amfetaminy.

Někteří vědci jsou přesvědčeni, že „prošlapávání cestiček“v mozku, který se stal pod vlivem psychedelik plastičtější, lze udržet pod kontrolou. To tvrdí například výsledek experimentů týmu Gül Dölenové z Johns Hopkins University v americkém Baltimoru. Vědci podávali laboratorním myším různá psychedelika a pod vlivem drogy je drželi ve společnosti jiných myší. Tato zvířata se stala o poznání společenštější, byla třeba ochotnější spát v hnízdě spolu s dalšími myšmi, což před psychedelickou kúrou nesla dost nelibě. Podle Dölenové se jejich mozek pod vlivem psychedelik vrátil do raných fází života a tím i do stavu, kdy si mládě vytváří vztah k jiným příslušníkům svého druhu.

Psychedelika při tomto návratu do dětství mění spektrum bílkovin, které obalují neurony mozku a vytvářejí jakousi nosnou kostru tohoto orgánu. Tohle „tání mozku“podle Gül Dölenové uvolní výběžky neuronů a umožní tak jejich nové propojení, nicméně vědkyně se obává, že to vždycky nemusí dopadnout dobře. Rozpad ustanovených nervových obvodů totiž prý může vyvolat epileptické záchvaty, poruchy paměti i schopnost učení. To se však podle Gül Dölenové dá vyřešit tím, že mozek bude dostávat potřebné podněty, které tomu zabrání. U laboratorních myší to byla přítomnost jiného zvířete, u lidí by to mohla být třeba psychoterapie.

Pokud se tyto teorie potvrdí, může to otevřít cestu pro využívání psychedelik i mimo medicínu. Dölenová je například přesvědčena, že bude možné vrátit mozek do stavu, kdy byl v raném dětství otevřen pro zvládnutí kontroly pohybu, což by významně pomohlo například lidem při rehabilitaci po mozkové mrtvici. Podobně by bylo možné ulehčit obnovu smyslového vnímání lidem, kteří přišli o čich v důsledku virových infekcí, třeba chřipkou nebo covidem. Gül Dölenová se dokonce nebojí spekulací o tom, že bychom si mohli pomocí psychedelik otevřít mozek pro zvládání řeči a využít toho při výuce cizích jazyků.

Je to „pouhé“placebo?

Ale na to je ještě času dost. Mnozí jiní neurologové jsou totiž přesvědčení, že efekty psychedelik jsou do značné míry výsledkem aktivit mozku, které nemají s přímým účinkem těchto drog na neurony mnoho společného. Americká lékařka Rachel Yehudová zkoumá možnosti léčby posttraumatické stresové poruchy pomocí extáze a psylocybinu a zjistila, že tyto látky mění v neuronech mozku způsob, jakým je v jádru buňky zabalena DNA. Stav tohoto „obalu“dvojité šroubovice určuje aktivitu genů. Yehudová došla k závěru, že psychoterapie mění „zabalení“DNA a následně i aktivitu genů v neuronech podobným způsobem.

„Nemusíte polykat drogy, a přesto si navodíte v mozku potřebné změny. Tyhle změny probíhají v mozku neustále a drogy je prostě jenom zesílí,“vysvětluje Yehudová v rozhovoru pro Nature. „Z klinické praxe víme, že účinek drog je mnohem komplexnější a nespočívá jen v tom, že se droga potká s vazebnou bílkovinou na povrchu neuronu. Do všech detailů jsme ale tyhle procesy stále ještě nepochopili.“

Yehudové dávají zapravdu překvapivé výsledky experimentů týmu vedeného americkým anesteziologem Borisem Heifetsem ze Stanford University. Ten si lámal hlavu s tím, jak při klinických testech psychedelik odbourat vliv halucinací a zjistit přímý efekt zkoušené látky. Ke spolupráci získal dobrovolníky z řad pacientů, kteří se podrobili operaci v celkové narkóze. Heifets věděl, že tito lidé trpí po operaci depresemi, a rozhodl se jim podávat v narkóze ketamin nebo neúčinné placebo. Ketamin tak sice působil na mozky dobrovolníků, ale ti přišli v narkóze o prožitky navozené drogou. Dobrovolníci se cítili po operaci mnohem lépe než ti, kteří absolvovali podobný chirurgický zákrok bez podání placeba či ketaminu. Vědce však šokovalo, když zjistili, že placebo zabralo na pooperační deprese stejně dobře jako ketamin.

„To nemusí být vůbec špatně,“upozorňuje Haifets, který nemá rád slovní spojení „pouhé placebo“. „Jestli se těm lidem po placebu ulevilo, tak to znamená, že se v jejich mozku něco změnilo. Z našich výsledků vyplývá, že významné jsou při léčbě psychedeliky i jiné faktory než účinek dané látky. Už samotné očekávání účinku léku může jeho výsledný efekt zásadním způsobem ovlivnit.“

Halucinace vyvolávané psychedeliky mohou sílu placebo efektu ještě zvýšit, protože udělají na pacienta silný dojem a dovedou ho k přesvědčení, že „tohle přece musí zabrat“. Tato teorie projde zkouškou ohněm díky vývoji látek, které se vážou na neurony podobně jako psychedelika, ale nevyvolávají halucinace a jim podobné změny psychického stavu. Vědci už molekuly odvozené od ibogainu, LSD a dalších psychedelik při léčbě nejrůznějších duševních onemocnění a poruch zkoušejí. Nasazení těchto derivátů by měly provázet mnohem slabší nežádoucí vedlejší efekty. Snad to napomůže i jednoduššímu schvalování nových léků, které si neponesou stigma klasických halucinogenů. Ovšem podle biochemika Davida Olsona z University of California v americkém Davisu ani tyto preparáty nebudou univerzálním všelékem.

„Někomu skutečně pomohou látky, které se navážou na bílkoviny na povrchu neuronů a zvýší plasticitu mozku. Jiní ale budou kromě toho potřebovat i psychoterapii. A dalším zase pomůže transcendentní zážitek z účinku nemodifikované drogy. To jsou otázky, na které nám můžou dát odpovědi pouze nové klinické testy s pacienty,“říká.

Vědkyně se dokonce nebojí ani spekulací o tom, že bychom si mohli pomocí psychedelik otevřít mozek pro zvládání řeči a využít toho třeba při výuce cizích jazyků