Spravedliví mezi národy z Nechanic

Obyvatelé vesničky Nechanice u Nových Mitrovic během válečných let vůbec netušili, že se v jedné z chalup tři roky ukrývali židovští uprchlíci. Ti díky statečnosti místního zedníka Matěje Homolky válku přežili a v roce 1945 se šťastně shledali se svými po

Od nástupu nacismu k moci a jeho expanzí skončila na území zřízeného protektorátu rovnost lidí a občanských práv ve starém smyslu. Padlo přikázání lásky ke všem, přestala existovat povinnost respektovat cizí rasu mimo rasu germánskou. Přesto lidskost do země zadupána nebyla. A v příbězích statečných a odvážných žije dál. Jeden z nich napsala rodina Homolkových z Nechanic.

Domkář a zedník Matěj Homolka byl věřícím křesťanem v Církvi československé (husitské). Možná i proto si uvědomoval neslučitelnost Ježíšova učení s jakýmkoli projevem antisemitismu. Když mohl poskytnout útočiště pronásledovaným manželům Ehrmannovým, nezaváhal.

Do transportu nenastoupím!

Poté, co František Ehrmann z Prahy coby Žid v roce 1942 obdržel předvolání k transportu, rozhodl se do něj nenastoupit. „Manžel a já jako přímí svědkové okolnosti vraždy (prof. Theodora Lessinga – pozn. autora) jsme se báli nacistické odvety, což byl jeden z důvodů pro ponoření do ilegality,“popsala situaci v roce 1967 Růžena Ehrmannová. Na vysvětlenou je třeba dodat, že paní Růžena vedla ve třicátých letech v Mariánských Lázních ve vile Edelweiss letní ozdravné tábory pro židovské děti a koncem srpna 1933 se stala bezprostředním svědkem vraždy nacismu nepohodlného německého exulanta.

Už v květnu 1939 projevili manželé Ehrmannovi nebývalou vnitřní statečnost, když své dvě děti, Jana a Elišku, odeslali čtvrtým dětským transportem organizovaným Nicholasem Wintonem a jeho spolupracovníky do Velké Británie. Jména obou dětí v oficiálním seznamu nenajdeme, neboť se k transportu připojily na poslední chvíli. Stalo se tak díky seznámení jejich matky Růženy s vysokoškolskou pedagožkou Doreen Warrinerovou, která od října 1938 organizovala v Československu pomoc pro uprchlíky z odtrženého pohraničí. Obě ženy také v pomnichovské republice iniciovaly zřízení domova pro děti, jež musely opustit své domovy. Až do odchodu do ilegality tak Růžena Ehrmannová s manželem zajistili v jednom z vedlejších bytů v pražské Libické ulici 11, kde také sami bydleli, útočiště pro 107 dětí.

Poté, co se Františku Ehrmannovi podařilo pro odchod do ilegality získat i manželku Růženu, jež si zpočátku neuměla představit život v neustálé nejistotě a strachu, se manželé za pomoci rodinného přítele Jaroslava Tolara ze Spáleného Poříčí ukryli v Nechanicích na Plzeňsku. Matěj a Růžena Homolkovi bydleli na kraji vesnice nedaleko lesa. Měli dvě dospělé děti, z nichž dvacetiletý syn Jaroslav žil dosud společně s rodiči. Do připravovaného plánu, který počítal s vytvořením úkrytu a každodenní péčí o Ehrmannovy, tedy bylo zapotřebí zasvětit také jeho.

Přesun do chalupy v Nechanicích proběhl 3. května 1942, pouhý den před předpokládaným datem nástupu do transportu. Homolkovi využívali ve stavení dvě obytné místnosti, z nichž jedna se místo původně plánovaných několika dnů či týdnů stala na celé tři roky útočištěm pronásledovaných židovských manželů. Kdykoli do stavení zavítal někdo cizí, Ehrmannovi se ukryli ve výklenku za skříní v ložnici nebo na půdě či v sýpce.

Z vesnice o jejich ilegálním pobytu nikdo neměl tušení, jen u Pracnových v Horních Nechanicích se občas divili, proč k nim Jaroslav Homolka najednou tak často přichází žádat o přídělové lístky na kuřivo, tzv. tabačenky. Manželé Ehrmannovi totiž byli kuřáci. Mimochodem, díky této jejich zálibě se Jaroslav blíže poznal s Hanou Pracnovou, s níž se po válce oženil.

Jáma pod dřevníkem

Kritické chvíle nastaly po atentátu na Reinharda Heydricha. Všem zúčastněným bylo jasné, že provizorní úkryt už Ehrmannovy před očekávanými plošnými domovními prohlídkami uchránit nemůže. Muži se proto okamžitě dali do kopání hluboké jámy pod dřevníkem, kam se uprchlíci v nejbližších dnech ukryli.

Prohlídku v době výjimečného stavu, kdy stanné soudy v Praze a v Brně denně vynášely rozsudky smrti, provádělo v chalupě i jejím okolí 15 ozbrojenců. „Dvacet minut trvala prohlídka, ale Františkovi a Růženě se zdála věčností. Esesáci nenašli nic podezřelého. Odešli prohledat dům sousedův. Matěj uvolnil otvor do kobky, ale teprve po další hodině, když esesáci už byli bezpečně z dohledu, dovolil oběma, aby ze skrýše vylezli,“líčil dramatickou událost článek Rudolfa Iltise pro Židovskou ročenku.

inzerce

Nicméně ve střehu museli být obyvatelé nechanického stavení neustále, neboť kdykoli mohla přijít do vesnice hospodářská kontrola nebo třeba nečekaná návštěva. Rovněž obstarávat jídlo pro další dvě dospělé osoby bez potravinových lístků představovalo pro Homolkovy obrovskou zátěž; nejednou se stalo, že jídlo prostě neměli. A obstarávání léků v případě nemoci či shánění zpráv o pohybu „nežádoucích návštěvníků“leželo zejména na jejich synovi.

„Při jejich nevolnosti jsem musel chodit k lékaři pro léky a říkat mu to, co mi řekli. Sice mi nevěřil, že mi něco je, ale přesto jsem vždycky něco přinesl pro uzdravení,“popsal ve zprávě o své odbojové činnosti Jaroslav Homolka.

Do usedlosti vtrhli vojáci, kteří na sýpce ukryté manžele objevili. Začalo vyšetřování, při němž uprchlíci tvrdili, že jsou příbuzní z Plzně a jejich dům byl vybombardován.

Odhalení na sklonku války

Poslední nebezpečí představovali ještě prchající němečtí vojáci, kteří se přes vesnici valili od dubna 1945. Po dočasné zastávce jednoho z vojenských oddílů v Nechanicích bylo málem tříleté úsilí o záchranu dvou lidských životů zmařeno.

Do usedlosti nečekaně vtrhli vojáci a četníci, kteří na sýpce ukryté manžele Ehrmannovy objevili. Začalo vyšetřování, při kterém František a Růžena shodně tvrdili, že jsou příbuzní Homolkových z Plzně a že jejich dům byl vybombardován. Neměli ale potřebné kenkarty, o nichž tvrdili, že je má Růžena Homolková, která šla ke starostovi Nechanic. Bylo potřeba ji varovat, aby se do chalupy již nevracela.

Němečtí četníci se nakonec rozhodli, že Ehrmannovy uzamknou v sýpce nad maštalí. Ti ale na nic nečekali, dírou ve střeše vyskočili do zahrady a nepozorovaně utekli do nedalekého lesa, kde ve strachu prožili další tři dny, než je Homolkovi našli.

Úleva přišla teprve po příjezdu amerických jednotek do Spáleného Poříčí 7. května 1945. A celá rodina včetně dětí se po válce znovu setkala v pražském bytě v Libické 11. Syn Jan Ehrmann byl ve Velké Británii v září 1944 přijat mezi příslušníky československého letectva v RAF. Domů se vrátil v srpnu 1945, jeho sestra Eliška přicestovala o měsíc později.

S Homolkovými zůstali manželé Ehrmannovi v přátelském kontaktu až do smrti. Matěj Homolka zemřel v roce 1949, jeho manželka devět let po něm. František Ehrmann vykonával v letech 1959–1966 funkci předsedy Rady židovských náboženských obcí v Praze. A v roce 2001 byl manželům Homolkovým a jejich synu Jaroslavovi udělen titul Spravedliví mezi národy. Na Novoměstské radnici v Praze si čestné vyznamenání z rukou izraelské velvyslankyně převzal Jaroslav Homolka osobně.