Romeo, třídní nepřítel Julie a JZD
Po pětatřiceti letech se nezdá nic odvážného na tom, psát o režimu, který tu čtyřicet let drancoval zemi. Ale je to téma natolik ohrané, že to čin velmi odvážný nakonec je. Martinu Fahrnerovi tento risk vyšel. Novela Štěstí předkládá Ona je holka ze statk
archetypální příběh lásky.
Skvěle odvyprávěný příběh v úsečných kapitolách, pouhých 120 stránek, takže nezačne nudit, byť nabízí to, co všichni dobře znají – i díky řadě románů z posledních let
Balkonovou scénu z Pelíšků, kde Jiří Kodet řve „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“, viděl v této republice asi téměř každý. Stejně pověstnou by se mohla stát i pasáž z konce Štěstí Martina Fahrnera. V ní si bývalá statkářka, nyní nemajetná vdova, najde své místo v nové socialistické společnosti. Stane se uklízečkou: „Brzy zjistí, že je vlastně nedotknutelná, protože nižší profese neexistuje.“
Navíc to má řadu výhod. Už nemusí vstávat k dobytku, dojíždí do města autobusem, který jezdí až v pět! Už nemusí ani vysluhovat členům u nich na statku zřízeného JZD: „To už, můj milej zlatej, není moje věc.“A hlavně nemusí vařit a jíst to, co se vypěstovalo, tedy nejčastěji brambory, případně doma pečený chleba: „Máma se zamiluje do polévek Vitana. Dělají čtyři druhy: gulášovou, slepičí, hrachovou a flíčkovou. Máma uvaří vodu, roztrhne pytlík s nápisem Vitana vaří za vás a pokaždé znovu je nadšená: ,To snad není možný, tohle.‘“
Balkonovou scénu z Romea a Julie zná asi rovněž téměř každý. Tu ovšem ve Štěstí nenajdeme. Novela Martina Fahrnera je totiž další v řadě civilních variací na tento milostný příběh – můžeme jmenovat Romea a Julii na vsi Gottfrieda Kellera či Romea, Julii a tmu Jana Otčenáška. V případě Štěstí se jedná o vztah dcerky z rozkulačené rodiny Zory Mlynářové a mladého milicionáře: „Nejsem schopná teatrálně naříkat: ,Ach, Romeo, Romeo! Proč jsi… Standa?‘ Protože prostě nemůžu popadnout dech. Chce to čas. Čas, abych pochopila, co to znamená. Že on je něco jako Montek. A já jsem Kapuletová.“
Kdysi dávno v pravěku
Chtělo by se říct, že Štěstí má velkou šanci vrátit Martina Fahrnera (1964) tam, kde se ocitl před více než dvaceti lety, a to díky své druhé knize Steiner aneb Co jsme dělali (2001), jež tehdy měla nejen hned dvě vydání, ale rovněž široký pozitivní ohlas. Jenže jak dnes něco tak dávného dokladovat? Kde jsou svědci? Vždyť ti, kteří před dvaceti lety psali o literatuře, už to většinou nedělají – buďto je to přestalo bavit, nebo nemají kde publikovat, případně si to nemohou dovolit, protože musí vydělávat na hypotéku.
Při ohlédnutí se nám tak otevírá možnost nazřít, jak přetržitou věcí novodobá česká literatura je. Kontinuita přitom není rvána pouze tím, že se lidé unaví a zchudnou, a tak se musí jít živit něčím jiným, potíž je též v tom, že se u nás literární události vytváří značně uměle: když se něco prodává, je to určitě dobré. Když něco dostane cenu, je to určitě taktéž dobré. A když se něco prodává, taky to potom často dostane cenu, a tak je to vynikající. Načež se takové dílo dostane do různých přehledů, aby se to zaknihovalo a mohli jsme to pustit z hlavy, protože musíme vyrábět další literární události, respektive předstírat, že k nim došlo.
Jednou z přehledových publikací, tou o nultých letech nového tisíciletí, je kompendium V souřadnicích mnohosti, jež vydali v roce 2014 vědci z Ústavu pro českou literaturu. Když ale nahlédneme do této osmisetstránkové knihy, abychom podepřeli tvrzení, že druhotina Martina Fahrnera byla kdysi slavná a úspěšná, zjistíme, že mezi třicet vybraných prozaických knih se jeho Steiner aneb Co jsme dělali nedostal a že je mu zde věnován jediný odstavec.
V něm se dočteme, že autor používá „spíše hřejivý tón vyprávění o rodinných trampotách v těžké době, v níž se však vždy najde světlý moment a záblesk prostého lidského štěstí“, což by vlastně sedělo i na nynější Štěstí .O Steinerovi aneb Co jsme dělali se tady pak píše, že „je příběhem obyčejné rodiny v před- i polistopadových letech, v nichž i zdánlivě ztracené existence neúnavně bojují o plně prožitý život, rodinu a štěstí (ne nadarmo celek prostupuje motiv fotbalu jako symbolu bojovnosti a nezdolnosti)“.
Řečené si můžeme názorně potvrdit na kapitole Morálka mužstva: „Snad i malému klukovi je jasné, že takové kamarádství nepadá z nebe, ale musí se pro něj něco udělat – a to něco se právě nejlépe dělá v pivnici Tunel. Přišlo mi to úžasné. Opravdu, když chce člověk střílet branky na straně dobra, nesmí zanedbat naprosto nic. Večer mne uspávala maminka jako dřív, ale když tatínek nebyl právě doma, držel jsem mu pod peřinkou pěsti. A doufal jsem, že utuží morálku, nezbytnou morálku svého mužstva.“
Old Shatterhand a koně
Martin Fahrner tíhne k nostalgii, k harmonii, k nekonečné víře v lidské dobro. A je také náchylný k předkládání určitých poučení. Což je patrné od prvotiny Pohádky pro veliké děti (1993): „Zeptal se čerta, jestli stárne spolu s ním, a dozvěděl se, že ano. ,Pak ale musí mít každý svého čerta. Má i své vlastní peklo?‘ zeptal se muž. ,Právě v něm jsi,‘ řekl čert a nechal osamoceného starého muže jeho osudu.“
Ve Steinerovi aneb Co jsme dělali se všechny tyto autorské tendence šťastně potkaly s epizodickým vyprávěním, a tak čtenář přijal i zmíněná moudra: „Někdy možná člověk musí hodně zapomenout a hodně prožít, aby nakonec sám objevil pravdy, které mu již dávno pošeptali jiní.“Fahrnerova hřejivost je důvěryhodná, nepřepadá tak do kýče: „A přestože nemůžu nic o tom dni u nás doma vědět, zašeptají mi rozespalé děti s důvěrou své přání: ,Povídej, táto, co jsme dneska dělali…‘“
Lidé se nad Steinerem aneb Co jsme dělali – kde je mimochodem Náchod po vzoru Josefa Škvoreckého nazýván Kostelcem – rozpomínali na prózy Oty Pavla, obdobné naladění je přitahovalo a „zahřívalo“. Je vůbec otázkou, proč se tato kniha Martina Fahrnera, stejně jako podobně koncipovaná Dlouhá kakaová řasa (1999) Jaroslava Formánka více nezapsala do obecného povědomí. Bylo to proto, že je překryl úspěch Báječných let pod psa Michala Viewegha, stejně jako próz Petra Šabacha? A byl náskok dejvického spisovatele způsoben především tím, že se jeho texty staly předlohou populárních filmů, z nichž Pelíšky jsou ty nejviditelnější?
Nad bichlí V souřadnicích mnohosti musí každého též přepadnout dojem, že je především otiskem situace, v níž byla psána – a že o téhle situaci svědčí možná víc a pozoruhodněji než o samotných literárních dílech. Třeba že něčí básnická sbírka se do výběru dostala jen proto, že se na příručce podílel, zatímco kniha jiného tam schází zas právě proto, že se na jejím psaní nepodílel. Martin Fahrner v tomto směru dlouhodobě doplácí na to, že se nepohybuje v literárních kruzích – jeho prostředím je divadlo, působí jako dramaturg a překladatel –, že žije stranou center a taktéž že nepublikuje pravidelně.
I když nedlouho po úspěchu Steinera přišel s Pošetilostí doktora vinnetouologie (2004), o níž se dozvíme rovněž V souřadnicích mnohosti, že „sleduje osudy několika studentů tak, jak se měnily od bezstarostných mladických let až k vystřízlivění a ranám osudů v pozdní dospělosti. Hrdinové však přesto neztrácejí naději v životní happy end a v každé krizi dokážou zahlédnout záblesk naděje.“
Jako by se autor v útlé próze pokusil zopakovat metodu krátkých kapitol a zamlženého nostalgického pohledu: „Jednoho dne jsem se rozhodl, že je načase poznat svět.“Možná problém nebyl ani tak v onom opakování, nýbrž spíš v tom, že takový přístup k této látce nepřiléhá tak dobře jako ve Steinerovi. A to navzdory tomu, že základní motiv vypadá atraktivně: „Najednou někomu ujely nervy a zaúpěl: ,Kolik vystřídal ve druhým díle Old Shatterhand koní?!‘ Spadla mi čelist. Bláha mne dotáhl na strašlivě utajovanou a pekelně těžkou zkoušku na doktora vinnetouologie. ,Dva,‘ zasykl od boku hned u dveří, ,a toho druhýho mu dokonce dal Vinnetou.‘ Vyvalil jsem na něj oči. Tohle jsem teda nečekal.“
Není to i váš případ?
Potom přišel až román Bláznův kabát (2015), rozsáhlý text, vícehlasí postav bloudících po Evropě, která se otevřela svobodnému cestování. Lidi nejen sami promlouvají, leckdy se i osaměle cítí. Není tu již ona naivita, víra v lepší budoucnost, je zde patrný tvrdý dopad na zem a vystřízlivění. Nicméně nebyl by to Martin Fahrner, aby se tito osamělci neměli o koho opřít: „Možná je všechno její trápení zbytečný, napadá mě a v tu chvíli ji musím obejmout.“Ne vše je však perfektní a asi už ani nebude, v určité etapě života člověk holt musí začít slevovat: „Můj doktor není nikdy cítit ženskou. I když si často musí brát noční. Vždycky jen dezinfekcí. Ale že by to byl mezi náma nějakej románek, to je dávno pryč. Často se musím dokonce hladit sama.“
A teď je tedy před námi Štěstí, opět vydané brněnským nakladatelstvím Druhé město. Skvěle odvyprávěný příběh v úsečných kapitolách, pouhých sto dvacet stránek, takže nezačne nudit, přestože nabízí to, co všichni dobře znají – i díky dlouhé řadě románů z posledních let. Úvodní desetistránková kapitola možná naznačuje, že se tvůrce původně nadechoval k čemusi delšímu. Nicméně je dobře, že možná zprvu přecenil své síly – není to zrovna prozaik lebedící si v rešerších – nebo byl znuděn představou, že bude opakovat notoricky známé a neoriginální detaily: co všechno tady ti omezení komunisté zničili.
Martin Fahrner opět v textu rozmístil některá poučení – otcovo o korku, matčino o myších – a jsou tu taky výmluvné disputace, kupříkladu ta mezi Zořiným otcem a starším z dozorujících milicionářů týkající se druhé světové války: „Mezitím se Dudák s tátou hádají, jak mohli Židé přehlédnout, kdy zmizet, a proč to přehlédli. A tátu napadne, že už možná věděli, že se blíží průšvih, ale bylo jim líto majetku. Toho, co tady vybudovali? Dudák si tátu vesele prohlíží a říká: ,Jen mě tak napadá: Nemohl by to být i váš případ?‘“
Správné náhledy unaví
Štěstí je velmi názorné, přehledné, mohlo by skvěle plnit roli literárně-dějepisné školní pomůcky. Jediné, co zde má překryv či průsak mezi novodobými Monteky a Kapulety, je tak láska, která není ani statkářská, ani jezeďácká, ani prvorepubliková, ani socialistická. Milicionář Standa prostě „třídního nepřítele“Zorku jednoduše miluje. Dodejme, že ani v tomto případě autor nechce, nebo spíš nedokáže být nelida, aby zcela zbavil lidských rozměrů ty, kteří tehdy údajně byli „třídními přáteli“.
Martin Fahrner jako by přicházel s poklopem uzavřít epochu, kdy se psaly příběhy z totalitních systémů 20. století. Po zástupu rozkydlých, neuměle poučujících a tendenčních románů je to velká úleva, ba pochutnání. Stejně tak mnohé současné historické snímky svou „leklostí“až nepříjemně připomínají normalizační filmy, do nichž byl správný socialistický akcent dodáván pouze mechanicky, bez vnitřního přesvědčení, jenom aby byl klid.
Navíc se nacházíme v atmosféře, kdy se opravdu již nemusí nic dlouze vysvětlovat, a tak stačí příběh takto ohlodaný a zjednodušený. Štěstí se ale z druhé strany vyhnulo tomu, aby vyznělo nepřijatelně triviálně. A tak to vypadá, že tím, čím se pro nacistický režim a jeho umělecké zpodobování stal Předčítač (1995) Bernharda Schlinka – jakýsi závěrečný akord, pro někoho možná až kýčovitý –, by nyní mohla být novela Martina Fahrnera pro komunistický režim. Čítankový příběh. Ohledně Štěstí se tak vše jeví jako jasné, ba průzračné. Ovšem je tu přece jen jedna velká záhada: proč to vůbec psal, měl puzení psát?