Zapomenuté kouzlo klasicismu
Architekt a pedagog Friedrich Lehmann byl výraznou osobností pražské meziválečné scény
Představitele neoklasicismu
bychom v meziválečném období nejčastěji hledali mezi někdejšími žáky vídeňské umělecké akademie či pražské nebo brněnské techniky. Jednoho takového si dnes představíme.
Krátká je paměť lidská. Mezi tváře naší meziválečné kultury, na dlouhá léta zapomenuté, patřil architekt Friedrich „Fritz“Lehmann (1889–1957). Tento rodák ze Šluknova v Sudetech byl přitom autorem řady nepřehlédnutelných staveb zejména v Praze.
Když jsem kdysi připravoval výstavu a katalog Splátka dluhu (Begleichung der Schuld), dalo se toho o něm vypátrat poměrně málo, nicméně od té doby se situace
naštěstí změnila a dnes má heslo na německé i české Wikipedii. Pojďme se teď na jeho životní osudy a dílo podívat podrobněji.
Po studiích na děčínské reálce absolvoval obor architektura a pozemní stavitelství na pražské německé technice v Husově ulici na Starém Městě, kde pak působil jako asistent profesora kreslení Franze Schwentnera. Poté usiloval o profesuru na této škole, definitivně ji však po různých peripetiích získal až v polovině třicátých let. Na tomto učilišti, kdysi spojeném se jmény jako Josef Zítek, Zdenko Schubert von Zoldern nebo Friedrich Tesar, působili po první světové válce již méně výrazní představitelé starší generace, jako byli třeba profesoři Theodor Bach, Friedrich Kick, Arthur Payr, Karl Járay nebo Zdenko Kral. Novější trendy tehdy reprezentovali jenom Franz Wimmer a právě Fritz Lehmann.
Osobitý styl
Lehmannovy první návrhy však ještě byly ovlivněny stylem art deco a německým expresionismem. To jsou případy přestavby hotelu Esplanade v pražské Washingtonově ulici nebo budova pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta s keramickým pláštěm a populární kavárnou v Ústí nad Labem či České diskontní banky v Chebu a Rumburku, tedy stavby ze sklonku dvacátých let. V roce 1930 převzal architekt po Kamilu Roškotovi návrh druhého paláce Riunionky na rohu Jungmannova náměstí, naproti Janákově a Zascheho artdecové stavbě .
V následující dekádě si však Fritz Lehmann vypracoval osobitý styl, ovlivněný severoitalskou architekturou moderního klasicismu, pro niž byly charakteristické kamenné nebo keramické obklady
fasád, výrazné korunní římsy, francouzská okna. Jeho průčelí mají vždy dokonalé proporce, jsou elegantní a doplňují je působivé detaily. V tomto stylu navrhl v Praze dostavbu dvorních křídel tehdejšího Německého domu v ulici Na Příkopě (nyní Slovanský dům), dnes bohužel degradovanou různými plastovými přístřešky (měl jsem problém průčelí vyfotografovat tak, aby byla alespoň jeho část na snímku vidět).
Válečné potíže
Lehmann rovněž projektoval blok luxusních činžáků mezi ulicemi Klimentskou a Lannovou, činžovní dům s keramickou fasádou v ulici Provaznické a především působivý palác Victoria v Revoluční třídě s pasáží do ulice Hradební, jehož fasáda je obložena stříbřitým travertinem. V obdobném stylu také navrhl tzv. liberecký mrakodrap, tedy budovu pojišťovny Assicurazioni Generali a Moldavia Generali na Soukenném náměstí v Liberci. V té době to byla se svými deseti poschodími jedna z nejvyšších staveb na našem území.
Fritz Lehmann se ovšem věnoval také návrhům rodinných domů, jako jsou Matznerova vila na pražské Rokosce či přestavba domu v Tychonově ulici na Hradčanech (Wikipedie v tomto případě mylně uvádí, že se jedná o budovu Josefa Gočára, ta se však nachází na vedlejší parcele). Půvabná je jeho adaptace řadového domku ve Skalecké ulici v pražských Holešovicích-Bubnech, v němž architekt bydlel. Na Novém židovském hřbitově na Žižkově zase najdeme několik Lehmannových hrobek, byl rovněž autorem památníku padlých z první světové války v rodném Šluknově.
Válečná léta nebyla pro architekta nijak snadná. Mohl sice dál působit na své škole (německá učiliště totiž nebyla během války uzavřena jako ta české), ale komplikace mu způsobila jeho předválečná spolupráce s židovskými klienty a studenty, členství v zednářské lóži i odpor k účasti na nacistických urbanistických vizích pro Prahu. Vyšetřovalo ho gestapo a hrozil mu i koncentrační tábor. Po válce v Československu zůstal, později však pracoval také v rakouské metropoli, kde se podílel na rekonstrukci poničené budovy Státní opery. Do vlasti se již nevrátil, české úřady mu to znemožnily. Působil tak dále ve Vídni jako projektant a také profesor na tamní technice. Zemřel v roce 1957.
Fritz Lehmann si vypracoval osobitý styl, pro nějž byly charakteristické kamenné nebo keramické obklady fasád, výrazné korunní římsy nebo francouzská okna