Ceny Berlinale jako politický akt
Zlatého medvěda na letošním Berlinale získala francouzsko-senegalská filmařka Mati Diopová za dokument Dahomey. Film líčí proces návratu šestadvaceti uměleckých objektů z pařížského muzea Quai Branly do Beninu. Klade otázku, jak může moderní Afrika svou k
(od spolupracovnice LN na filmovém festivalu) Mati Diopová je vůdčí osobností africké filmové kultury v diaspoře a její film Atlantique vyhrál velkou cenu v Cannes roku 2019. Na vítězství reagoval trh a film koupila artová platforma Mubi. Boj s morálním dědictvím kolonialismu je namístě, jeho schematismus ale vítězství neprospívá.
„Být v planoucí přítomnosti tak náležitě rozhněvaných mladých filmařů je skvělé,“pronesla Emily Watsonová, když v sobotu přejímala na Berlinale cenu za ženský herecký výkon. Byl to dvojsmysl. Ceny letošního Berlinale se nesly ve stylu woke culture. Soustředily se na ideologie a pomíjely obecný humanismus. Kouzlo jednotlivce ustoupilo síle idejí a proklamacím, smích, soucit ani dojetí nedostaly místo. Sama Emily Watsonová si odnesla cenu za malou zápornou úlohu matky představené v irském klášteře ve filmu Small Things Like These (Takové maličkosti) režiséra Tima Mielantse. Nechala za sebou velké herečky, které předvedly fantastické výkony ve filmech, které byly prostě příběhy lidí.
Absurditou je cena za režii pro Nelsona Carla De Los Santos Ariase za dokumentární film Pepe. Jsme opět u kolonialismu
– tentokrát jde o příběh hrocha, kterého unesl narkobaron Pablo Escobar z namibijských vod do soukromé kolumbijské zoo. Tam hroch získá španělské jméno a ztratí svou minulost mýtického zvířete. Pepe mluví či spíše hrčí nejprve afrikánsky a pak španělsky, tedy jazykem kolonizátorů. Mati Diopová je už potvrzená filmařka a jde úspěšně svou
cestou, ať si o jejím stylu myslíme cokoliv. Ale tady jde o velkou cenu jen za dobré úmysly. Ty vyústily v nudný dvouhodinový zážitek.
Bodovaly i zmatené a vyčerpané snímky
Ceny si odnesli dva slavní filmaři, přestože jejich filmy působily vyčerpaně či zmateně. To platí
o miláčkovi Berlinale, korejském režisérovi Hongovi Sang-soovi. Ten se uvedl v Berlíně už počátkem devadesátých let filmem Den, kdy prase spadlo do studně (The Day a Pig Fell into the Well), a odstartoval tak korejskou filmovou vlnu. Nyní si už podruhé odnesl Velkou cenu poroty, tentokrát za snímek s Isabelle Huppertovou s názvem
A Traveler’s Needs (Cestovatelské potřeby). Poetický snímek patří k jeho slabším filmům. A překvapením byla hlavně cena Bruno Dumontovi a jeho filmu L’Empire. Komediální sci-fi při uvedení zkritizovali recenzenti od Berlína až po Los Angeles. „Měl jsem problém vydržet do konce,“nebo „Po dvaceti minutách se styl filmu vyčerpá,“psali svorně. O čem L’Empire vlastně je, to ví jen porota a autor sám. Stříbrného medvěda za scénář získal Matthias Glasner za předlohu k filmu Sterben (Zemřít). Jde o důstojný a občas strhující vhled do současné německé rodiny. Starý model nefunguje, nový se nenašel a generace pětatřicátníků nechápe, jak mohlo rodičům stačit ke štěstí sjednocení Německa. Jde o tragikomický příběh dirigenta Thomase, který s mladým orchestrem zkouší excentrickou symfonii s málo optimistickým názvem Sterben. Další téma, které se do snímku promítá, jsou umírající rodiče, kteří světu kolem sebe nerozumí.
Co znamenají ceny na velkých světových festivalech? Především nabídky a možnosti do budoucna. Tedy peníze, a to i v případech, kdy se jedná o divácky bezperspektivní snímky jako letos. Porota zaujala jednoznačný postoj – filmy nejsou pro zábavu, pryč s radostí, dojetím i s napětím!
Nezaujala ji ani italská Gloria!, svěží a originální feministický snímek o dívčí kapele sirot z 18. století. To by nevadilo, ale skandální je opomenutí kritiky i publikem oblíbené a politicky exponované íránské tragikomedie My Favourite Cake (Můj oblíbený dort). Jak jsme psali, jde o noc štěstí dvou svobodomyslných íránských seniorů na pozadí hrozeb tamního režimu. Tento film si odnesl nakonec jen cenu FIPRESCI a cenu ekumenické poroty. To jeho autorům, zadrženým v totalitní vlasti s policií na krku, moc nepomůže. Pokud tedy už považujeme berlínské ceny za politický akt, kterým bezpochyby dnes jsou.
Většinu filmů z Berlinale už diváci nikde neuvidí, nejvýš na jiných festivalech. Proto nakonec ani tak nešlo o ceny, jako o mimořádně kvalitní ročník, obrovská a vyprodaná kina a nadšení pětimilionového města. A to divácké nadšení v sobě jistě ponese i Klára Tasovská a Libuše Jarcovjáková za svůj film
třebaže žádnou cenu nezískaly.