Kolik Ukrajinců u nás zůstane?
Proč jsme úspěšnější než Němci s muslimy
Před dvěma lety bylo předjaří jako teď. Lidé už chodili oblečení nalehko, leč někteří se vymykali tím, že měli na nohou pohorky. Když je našinec vídal v obchodech, začalo mu docházet, že jsou to uprchlíci z Ukrajiny. Lidé, kteří vyrážejí na dlouhou cestu do neznáma, nejedou přece v teniskách, že.
S odstupem dvou let je těžké říci, jak dlouho tu podle tehdejších představ měli setrvat. Jenže za války se představy mění, takže teď lze říci: už neočekáváme, že jsou tu všichni jen dočasně. Ale právě proto je užitečné představy aktualizovat.
K výročí ruské invaze na Ukrajinu byla publikována statistická čísla. U nás, jinde i výběrově za EU (studie Ivana Krasteva a Marka Leotarda, o níž jsme již psali). Ta čísla nabourávají jistá klišé. Například Poláci považují běžence z Ukrajiny spíš za hrozbu než za příležitost, ač jsou největšími podporovateli Kyjeva: mají prostě své historické sentimenty. Jiné věci se zase podle očekávání potvrzují. Třeba že Evropané vidí největší hrozbu v příchozích z Blízkého východu (54 procent), pak z Afriky (47) a nejmenší v Ukrajincích (24).
Ale ta čísla sama o sobě mohou být zavádějící. Za dva roky jsme přijali 600 tisíc Ukrajinců. To číslo působí impozantně i oproti více než milionu muslimů, jež v letech 2015 až 2016 přijalo osmkrát lidnatější Německo. Působí tak impozantně, že se jím straší. Není to příliš? Zvláště když každý týden přijíždí tisíc dalších? Vždyť to už je pět procent populace ČR. Nepřináší to neblahé dopady na zdejší společnost, kulturu, státní rozpočet, školství či zdravotnictví? Jistěže přináší, ale ne tak moc a plošně, jak to může na pohled působit.
Za prvé, na 600 tisíc dorazivších Ukrajinců je kumulativní součet příjezdů. Zdaleka ne všichni tu zůstali. Momentálně jich tu žije 380 tisíc v režimu dočasné ochrany a zůstat další dva roky či déle plánuje asi 180 tisíc z nich. To už působí jinak. Mnozí se vrátili, přesunuli do jiné země EU nebo čekají s návratem domů na lepší podmínky.
Jinými slovy. Vidíme ukázku remigrace. Ten výraz je v Německu pokládán za sprosté slovo: používají ho prý extremisté chtějící deportovat lidi cizího původu. U nás – bez ideologizace – týž výraz prostě popisuje realitu.
Najdeme i jiné rozdíly. Před osmi lety, za migrační kalamity z Blízkého východu, zdomácněl v médiích výraz „mladíci“. Politicky korektně odrážel fakt, že mezi běženci převažovali mladí muži. Kdežto mezi běženci z Ukrajiny u nás převažují ženy a děti: to odpovídá očekávání pro vlnu uprchlíků před válkou.
Jistěže je tu kriminalita. Loni otřásly Českem dva případy znásilnění spjaté s Ukrajinci. Ale plošně zůstává kriminalita Ukrajinců na průměru ČR. Že by primátorka velkoměsta – jako v Kolíně nad Rýnem – varovala ženy, aby se od běženců držely „na délku paže“, takový případ tu není ani náhodou.
Dvě třetiny Čechů si myslí, že vláda dělá pro Ukrajince víc než pro své občany. S tím je těžké hnout. Lze napsat, že 70 procent Ukrajinců u nás má práci (na odvodech platí státu víc, než jim stát dá na sociálních dávkách), 79 procent bydlí v nájmu, který si platí, a 90 procent jejich dětí tu chodí do základní školy.
Ale pohne to s někým?
V Česku vidíme ukázku remigrace. Tento výraz je v Německu pokládán za sprosté slovo: používají ho prý extremisté chtějící deportovat lidi cizího původu. U nás – bez ideologizace – týž výraz prostě popisuje realitu.