Soud jako strhující divadlo
Francouzský snímek Goldman o muži obviněném z loupežných vražd se vrací ke skutečnému procesu ze 70. let, ale jeho téma je nadčasové. Sugestivně rozostřuje pohled společnosti a jejích institucí na zdánlivě jasnou kauzu.
Vprosinci 1969 byly v Paříži při ozbrojené loupeži zavražděny dvě lékárnice, další lidé byli zraněni. Pachatel se nemaskoval, svědci jej viděli na útěku, zblízka si jej prohlédl jeden z postřelených. Všichni později potvrdili, že poznávají podezřelého, jímž byl Pierre Goldman, muž v neutěšené osobní situaci, který ve stejném období provedl další přepadení, k nimž se i doznal. Co na tom dlouze řešit? Soud v roce 1974 poslal Goldmana na doživotí do vězení.
Celé to ale ve skutečnosti mělo řadu háčků. Pierre Goldman se sice přiznal k přepadením, ale nikoli k onomu osudovému v lékárně. Navíc se zároveň prezentoval jako levicový aktivista, který se mohl pochlubit například působením u revolučních geril ve Venezuele. Nepopíral, že v životě ztroskotal, ale svůj osud řadil do kontextu společenského útlaku a rasismu, ve vězení se pustil do psaní knihy „Temné vzpomínky polského Žida narozeného ve Francii“. Jeho uvěznění i jeho protesty měly mimořádný ohlas, ve Francii ještě doznívaly ozvěny revolučních 60. let a levicoví intelektuálové se za Goldmana houfně stavěli: jeho podporovateli byli filozof Jean-Paul Sartre, spisovatelka Françoise Saganová nebo herečka Simone Signoretová. Navíc vyšly najevo určité nesrovnalosti při dokazování Goldmanovy viny, a tak se v roce 1976 konal nový, odvolací proces.
S velkým zájmem jej sledovali nejen příznivci levice. Zásadní byl také pro ty, kdo zůstávali přesvědčeni o Goldmanově vině. V sázce byla důvěryhodnost policie i soudnictví, potažmo víra ve spravedlnost jako takovou. Pro
ty, kdo stáli na opačné straně politického spektra než Goldman a jeho fanoušci, by pak rozsudek potvrzující jeho vinu pomohl usvědčit levici z falše a morálního rozkladu.
Takové napětí už dokáže vyvolat pořádné horko. A což teprve, když se do skládačky přidá Goldmanova osobnost – jeho mimořádné charizma a argumentační schopnosti, zároveň ale zřetelná neserióznost, narcistní povaha a nevyrovnanost, možná i vážnější psychické problémy. A ke všemu averze k vlastnímu obhájci. To je pak v soudní síni atmosféra jako ve skladu střelného prachu.
Čím dál zamotanější rébus
Režisér Cédric Kahn, který na scénáři k filmu pracoval s Nathalií Hertzbergovou, účinně omezil děj právě jen na odvolací proces, téměř vše se tedy odehrává v uzavřeném prostoru soudní síně. Promluvy žalobců i obhájců, samozřejmě samotného Goldmana, svědků i soudce, reakce porotců a publika tvoří vzrušující a dynamickou
mozaiku, vlastně spíš čím dál zamotanější rébus, jehož řešení se nelze racionální úvahou dobrat. Když se zdá, že některé důkazy či svědectví hovoří jasně, záhy vysvitne, jak jsou ovlivněny různými agendami či předsudky. A to jak Goldmanovi k tíži, tak i v jeho prospěch.
Netestuje se tady tudíž jen Goldmanova vina či nevina, ale testem prochází především schopnost tehdejší (nebo klidně současné) společnosti spravedlivě soudit. To, že se jedná o případ padesát let starý, nám pomáhá zřetelněji vidět tehdejší předpojatosti jednotlivých aktérů. Učinit z toho závěr, že dnes jsme již takových zaujatostí prostí, by ale bylo dost pošetilé. Spíš je to výzva k pokoře a vědomí, že i dnes patrně soudíme (ať už v soudních síních, nebo třeba jen v debatách) pod vlivem omezení, která budou třeba zřejmá až našim potomkům.
Ponor do soudního procesu, kde nakonec nezbývá než konstatovat nemožnost zjistit pravdu, může připomenout jiný úspěšný
francouzský film z poslední doby, Anatomii pádu režisérky Justine Trietové. Je tady ostatně i personální propojení obou snímků: spoluscenáristou Anatomie pádu je režisérčin manžel Arthur Harari, který v Případu Goldman ztvárnil druhou hlavní roli, advokáta Georgese Kiejmana. Ten se snaží svého klienta ochránit prakticky proti jeho vůli, oponuje totiž jeho radikalismu a snaží se argumentovat přijatelně pro většinovou společnost. To je další výrazná linka filmu, Goldman a Kiejman totiž představují osobnosti vzešlé bezmála z totožného prostředí židovských přistěhovalců, každý z nich se však vydal po jiné dráze, s jiným morálním kodexem a s jinými výsledky.
Režisér Cédric Kahn je druhou profesí herec a jeho důraz na hereckou složku filmu (včetně práce s komparzem) je zřetelný a účinný. Hlavní hvězdou je pochopitelně představitel Pierra Goldmana Arieh Worthalter, jehož výkon dokonale vysvětluje uhrančivost jeho předobrazu. Jedinou
výtku (ale nelze zkrátka mít všechno) lze vznést vůči tomu, že hercova fyzická podoba s Goldmanem není absolutní, tudíž některá vyjádření ohledně jeho vzhledu a identifikace působí ve filmu nepřípadněji (a tudíž víc v Goldmanův prospěch), než tomu asi bylo ve skutečnosti.
Případ Goldman nicméně také nemá ambici být věrnou dokumentární rekonstrukcí procesu. Mnohé autentické promluvy a situace sice zachovává, ale tvůrci zároveň konstruují vlastní drama (mimo jiné například spojili prvky ze dvou Goldmanových procesů do jednoho). Nekopírují realitu, ale účinně vystihují její podstatu, kterou publiku předestírají s minimem návodných prvků, včetně absence hudby. Každý divák se tak může stát porotcem – a nakonec doufat, že se snad nemýlí alespoň Prozřetelnost. Ani to ale není nijak jisté.