Vyhořet, anebo zapálit?
Začíná to dobrodružně. Dva roky žil v obytné dodávce a křižoval Evropu s pojízdnou výstavou fotografií. Teď prý provozuje analogové fotokabiny a organizuje kulturní akce v jihomoravském Mikulově. Petr Šesták, spisovatel, původem ze Znojma, ročník 1981. Autor pěti různorodých knížek, z nichž ta poslední se jmenuje Vyhoření. Takže kdo v tomhle fikčním světě vyhořel a proč?
Novela, která podle anotace „osciluje okolo osy pamflet–román–alegorie“, začíná drsně a zostra: „Kam čumíš, kreténe?“Tím „kreténem“je míněn prototypický reprezentant čeledi automobilistů, šofér s pořádně drzým čelem, který si svým dobře natúrovaným bourákem otvírá a podmaňuje svět – od a do zet. Kdo má auťák, je in; kdo nemá, je out. V Šestákově textu je tím druhým jistý cyklo-poslíček; maká pro Platformu, která servíruje po městě vybrané jídlo. Prodírá se den co den silničním provozem, v mrákotách z toho smradu kolem, v permanentním ohrožení, že ho nějaký řidič omylem anebo cíleně sejme. Prodírá se, dupe zuřivě do pedálů – a přemýšlí nad svou zoufalou situací. Nad situací lúzra, anonymní, nahraditelné součástky v systému. Jede – a chřadne únavou z poznání toho stereotypu, z bezvýchodného cyklu, z nulové šance na jiný, lepší zítřek. Takže sociálně-filozofická kritika pod hlavičkou drobné beletrie? A dál?
Možnosti, jak z toho ven, vyzkouší hrdina dvě. Zaprvé se spřáhne s jistou Eko buňkou Akademie; navenek jsou namalovaní jako citlivá a odpovědná alternativa, jako ideový protipól zločinného systému, v jádru ale nejsou víc než dobře ochočení služebníci s dočasně funkčním mimikry. Hrdina si s nimi vyjede jednoho dne na cyklovýlet. V nastalé situaci ale ztratí orientaci, zmizí v hlubině lesa, prostě se ztratí – a možná víc sám sobě než jim. Pak přijde na řadu druhá možnost: hrdina spustí vzdor, začne cíleně škodit. Nejdřív je v těch akcích docela vynalézavý, sympaticky hravý, na způsob francouzských situacionistů – stejně jako hloubavého doktora Avenaria z Kunderovy Nesmrtelnosti. Jenže v dalším kole, daleko akčnějším, se vzdor propisuje nejenom symbolicky do majetku, v první řadě samozřejmě automobilů – ale reálně i do těl jejich vlastníků. Takže poznání osudové nevyhnutelnosti na romantický způsob? Buď já, nebo svět?
Šestákova alegoricko-pamfletická novela je nakonec jednoduchá rovnice. Dvě proměnné, které se chvíli násobí, chvíli dělí, než vypadne jasný výsledek. Než se černá s bílou smísí v šedou, aby vygenerovaly finální nicotu. Rozporné poznání, že totalitu změní jenom násilí. Přičemž násilí je nástroj, který pomohl té totalitě kdysi do sedla. Respektive do pohodlného sedadla ještě pohodlnějšího bouráku. Takže co: vyhořet, anebo zapálit?