Hrůša vystihl krásu vzácně uváděného Sukova Zrání
ČV dějinách České filharmonie zaujímá Zrání symbolické místo, mělo totiž premiéru v památných říjnových dnech roku 1918
eskou filharmonii dirigoval v uplynulém týdnu Jakub Hrůša a nabídl Zrání, jedno z nejnáročnějších děl Josefa Suka. Polovina koncertu nicméně patřila České studentské filharmonii, kterou tvoří absolventi i studenti konzervatoře a Gymnázia a Hudební školy hl. m. Prahy. Dvakrát za sezonu hraje mládežnický orchestr polovinu koncertu, loni to bylo se Semjonem Byčkovem, v této sezoně už s Giovannim Antoninim, velkým znalcem hry na dobové nástroje. Právě s ním předvedli studenti mimořádně svěží a radostný výkon v Haydnově symfonii.
Dobře si rozuměli také teď s Jakubem Hrůšou. Nejprve provedli Janáčkovu předehru Žárlivost, která měla původně otevírat Její pastorkyňu, ale Janáček se nakonec rozhodl předehru škrtnout. Je asi dobře, že opera začíná bez ní, ale i tak je Žárlivost poutavým a bytostně janáčkovským dílem. Hudební motivy jsou jiné než v opeře, ale způsob práce s krátkými motivy už je charakteristický a velmi svěží. Následoval Klavírní koncert č. 2 g moll Sergeje Prokofjeva, kterému dominoval mladý kazašský klavírista Alim Bejsembajev. Měl mohutný a znělý tón, což se k tomuto koncertu hodí. Není to tak sevřené dílo jako slavný koncert č. 1 Des dur, navíc je dvakrát delší. Studentský orchestr nicméně doprovázel barvitě a přesně.
Až po přestávce nastoupila na pódium Česká filharmonie ve velkém obsazení, která měla tentokrát výhodu, že se mohla soustředit na jedno jediné velké dílo – Sukovo Zrání. V dějinách orchestru zaujímá symbolické místo, mělo totiž premiéru v památných říjnových dnech roku 1918 a Suk si pro nastudování vybral pětatřicetiletého Václava Talicha. A díky jeho nebývale soustředěnému přístupu na nevídaných deseti zkouškách mělo dílo velký ohlas a orchestr se rozhodl jmenovat Talicha šéfdirigentem.
Zrání je čtyřicetiminutová symfonická báseň, která se stále proměňuje, střídá místa meditativnější s dramatickými a není vůbec snadné se v ní vyznat. Jakub Hrůša k dílu přistoupil s pokorou a velkou znalostí. Orchestr zněl krásně a přesvědčivě, v provedení nechybělo mnoho půvabných detailů. V tak velkém obsazení bylo zvuku někdy až příliš a zejména v druhé části byl dojem až mírně zahlcující. Od mistrovské kreace Libora Peška známe ještě více jemnosti a mystických ztišení. Hrůša řídil dílo energičtěji a orchestr také s velkou živelnou energií odpovídal, byl to mnohostranný obraz života v jeho neustálých proměnách.
Česká hudba má v Sukovi zajímavý pozdně romantický protějšek hudbě Straussově a Mahlerově. Za všech okolností vnitřně pravdivý a opravdový Josef Suk je plný bohaté lyriky, instrumentačních nápadů a kompozičního mistrovství. Jakub Hrůša ho podal soustředěně a velmi přesvědčivě.