Za žáka odsouzena matka
Silná slova, která pronesl jihočeský hejtman Martin Kuba (ODS) na adresu ministra školství Mikuláše Beka (STAN), nebyla úplně spravedlivá. Bek se octl mezi dvěma ohni. Jako člen vlády je spoluzodpovědný za celý státní rozpočet a za to, že se každý resort pokusí ušetřit kolem deseti procent výdajů, jako šéf vzdělávacího resortu za to, že peněz na výuku a provoz škol bude dost.
Od začátku bylo zřejmé, že obojí nelze, zvláště když tu máme čerstvou novelu zákona o pedagogických pracovních, podle níž musí být na platy učitelů vyčleněna taková částka, aby celková výše finančních prostředků na jejich platy odpovídala nejméně 130 procentům průměrné hrubé měsíční mzdy. Bekovi nezbylo než se vůči ministerstvu financí ohánět prioritou vzdělávání a uhrát, co se dá. Nakonec finančníci školství peníze pro letošek neubrali, nýbrž dokonce nepatrně přidali, což nelze považovat za Bekovo „neumětelství“. Bylo však třeba ještě přesvědčit školy, že víc než „nepatrně“nelze a že si musejí nějak poradit. Ale právě to se ministrovi školství tak úplně nedaří, zejména v případě malých škol, které mají problém zaplatit třeba uklízečku.
Jak krize dopadne? Troufám si předpovídat, že nervozita se časem zmírní, protože jde často jen o částečné úvazky a menší úpravy toku peněz pro školy se provádějí běžně, ovšem až v průběhu roku, jak se státní pokladna plní. Pravidelně bývá konečná bilance o něco vyšší než ve schváleném rozpočtu. A tady mluvíme jen o drobných v rozpočtu regionálního školství, který činí 188 miliard.
Mimochodem, jenom odklady školní docházky, které způsobují, že děti jsou ve školském systému o rok déle, stojí státní pokladnu deset miliard. A s tím by se asi něco dělat mělo. Pokusit se o systémovou změnu v situaci permanentní rivality mezi stranami nebude ale tak snadné jako schvalování líbivého zákona zaručujícího učitelům růst platů.
Opřelomovém rozsudku, který padl v americkém Michiganu, se rozepisuje článek na internetových stránkách BBC. Překvapivá není ani tak střelba na jedné z amerických středních škol, jež měla za důsledek několik mrtvých spolužáků, jako spíš tvrdý verdikt, který posléze vyřkla porota. Netýkal se střelce, ale jeho matky. V Americe není běžné, aby byl někdo obviněn z činu, který sám neprovedl. Po sérii podobných tragických událostí spáchaných nezletilými se však soudy začaly zabývat odpovědností rodiny podrobněji a v daném případě se ukázalo, že matka výchovu problematického chlapce zanedbávala.
Čeho si zřejmě nevšímala ta, která měla být dítěti nejblíž, zaznamenali sousedé. „Jednou jsme s partnerem pozorovali, jak sundal ze stromu plné ptačí hnízdo a rozdupal ho. Partner tehdy podotkl, že kluk jednou někoho zabije.“Varovné signály tedy zřejmě existovaly, jen je nebral vážně ten, kdo měl. Otce porota teprve čeká, matka byla odsouzena za zabití (neúmyslné), za což je ovšem doživotí, dokonce bez možnosti podmíněného propuštění. Veřejnost ale žádá i odpovědnost školy.