VáCLav HaveL o smysLu EU
Před třiceti lety, 8. března 1994, přednesl tehdejší prezident ČR Václav Havel ve Štrasburku před poslanci europarlamentu projev a LN z něj den poté otiskly výtah pod názvem Z projevu V. Havla před Evropským parlamentem. Mimo jiné v něm uvedl, že projekt EU je podle něj natolik významný, že „by bylo neodpustitelnou vinou dnešní generace, kdyby měl chřadnout a posléze zklamat naděje do něj vkládané jen proto, že by se ve sporech o technických detailech své existence utopil sám její smysl“. Ten si budeme znovu intenzivněji připomínat i letos v červnu, kdy nás čekají eurovolby.
na půdě Evropského parlamentu,
za kterou jsem velmi vděčen, nemohu dost dobře využít jinak než pokusem odpovědět na tři otázky: proč se ČR, kterou zastupuji, uchází o členství v Evropské unii; proč je v celoevropském zájmu, aby se EU rozšiřovala; a jaké obecnější úkoly podle mého názoru dnešní doba před EU klade.
Evropa měla odnepaměti něco, co by se dalo nazvat jejím vnitřním pořádkem a co spočívalo v určitém systému politických vztahů, které ji obepínaly a které se pokoušely její přirozenou propojenost tak či onak institucionalizovat. Myšlenka Evropské unie podle mého názoru nespadla z nebe ani se nezrodila v laboratoři politických teoretiků či na rýsovacím prkně politických inženýrů, ale zcela přirozeně vyrostla z pochopení evropské identity.
Od konce druhé světové války nás bude dělit brzy polovina století, po kterou celá západní Evropa úspěšně čelila hrozbě různých možných konfliktů právě tím, že vytrvale takovýto integrující systém budovala.
EU nechápu jako nějaký monstrózní nadstát. Chápu ji jako systematickou tvorbu prostoru, umožňujícího různým svébytným součástem Evropy rozvíjet se svobodně a po svém v prostředí trvalého
bezpečí a pro všechny výhodné kooperace založené na principech demokracie, respektu k lidským právům, občanské společnosti a otevřené tržní ekonomiky.
Rádi se vzdáme kousku své státní suverenity ve prospěch společně spravované suverenity EU, protože víme, že se nám to – tak jako ostatně všem Evropanům – mnohonásobně vyplatí: kus světa, v němž je nám dáno žít, má naději, že se z ringu věčně znesvářených vladařů, mocností, národů, sociálních tříd či náboženských doktrín promění postupně ve fórum věcného dialogu a dělné spolupráce.
Evropa byla rozdělena násilně a uměle, a už proto se toto její rozdělení muselo dříve či později zhroutit. Dějiny nám tím hodily rukavici, kterou můžeme i nemusíme zvednout. Věřit, že klid, mír a prosperita mohou natrvalo kvést jen v jedné části Evropy, může jen bláhovec, který se nepoučil z dějin. Dění v bývalé Jugoslávii by mělo být vážným mementem pro všechny, kteří si mysleli, že je v Evropě možné bez následků ignorovat, co se děje u sousedů. Je zřejmé, že nové členy, zvláště ty, kteří se zbavují všech následků komunistické vlády, nemůže EU přijmout přes noc. Přesto je perspektiva jejího rozšiřování v jejím zájmu a v zájmu Evropy jako celku. Nevzejde-li budoucí evropský pořádek z šířící se Evropské unie, založené na nejlepších evropských hodnotách a ochotné je hájit a vyzařovat, pak se může stát, že ho začnou organizovat nejrůznější pošetilci, fanatici, populisté a demagogové.
Když jsem si prostudoval Maastrichtskou smlouvu a ostatní dokumenty, na nichž je EU založena, měl jsem z té četby trochu dvojznačný dojem. Je to obdivuhodné dílo lidského ducha a jeho racionálního umu. Do obdivu, ba téměř nadšení, se mi však nezadržitelně a poněkud rušivě mísil i pocit jiný, méně radostný. Měl jsem dojem, že nahlížím do útrob naprosto dokonalého stroje, ale že mi přitom cosi povážlivě chybí. Snad by se to dalo nazvat duchovní či mravní či citovou dimenzí. Nelze říci, že by EU neměla svého ducha, z něhož vyrůstají všechny konkrétní principy, na nichž je založena. Zdá se jen, že tento duch je málo vidět.
Nemám pochopitelně v úmyslu Evropské unii radit, co má dělat. Mohu pouze říci, co bych jako Evropan uvítal, kdyby udělala. Uvítal bych například, kdyby přijala svou vlastní chartu, která by jasně definovala ideje, na nichž je založena, smysl, který má, a hodnoty, které chce ztělesňovat.
Dovolte mi, abych vám na závěr poděkoval za to, že jste schválili Evropskou dohodu o přidružení ČR k EU už dva týdny po jejím podpisu. Ukázali jste tím, že vám osud mé země není lhostejný.