Pravnoučata
Zaslechla jsem nedávno v rádiu docela ostrou přenici dvou politiků o to, jestli české občanství mají dostat i pravnuci emigrantů, kteří o něj (přesněji o občanství československé) v minulosti neprávem přišli. Když se to dá dohromady s návrhem na korespondenční volbu, jež ušetří českým občanům v zahraničí cestování k urně na zastupitelských úřadech, je to prý způsob, jak chce vládní koalice v příštích parlamentních volbách nabírat hlasy. Pravda je, že minule si hlasy posílanými z ambasád skutečně trochu pomohla. Pamatuju si taky, že když maďarská vláda premiéra Viktora Orbána v roce 2011 nabídla získání maďarského občanství cizím státním příslušníkům s maďarskými předky, svět byl víceméně zajedno, že to dělá kvůli volebním hlasům. A jak zpětně ověřuju, většina Maďarů žijících v zahraničí opravdu podpořila jeho stranu Fidesz.
Chvíli jsem uvažovala, co je fair a co ne, ale pak jsem si řekla, jestli není vlastně skvělé, že se o takové věci můžeme vůbec veřejně přít a jestli bych se neměla spíš radovat, že nejen o české občanství, ale hlavně o život v Česku je čím dál větší zájem. (Vždyť kdo by se byl za totáče o něco takového ucházel?) Zároveň mi to nedalo, abych nezačala mezi svými známými emigranty pátrat po nějakém konkrétním pravnukovi.
Bohunku převedla její rodina přes nebezpečnou hranici na Šumavě už jako čtyřleté dítě v roce 1948. Ještě dnes si pamatuje, že život v utečeneckém táboře a pak v Austrálii, která jako jedna z mála zemí nabídla českým emigrantům azyl, byl poměrně dlouho hodně těžký. Maminka s babičkou dřely v kuchyni tuberkulózní léčebny, dědeček s tatínkem museli odpracovat dluh za lodní lístky převážením kamene při stavbě jedné přehrady a Bohunce se prý děti zpočátku kvůli její nedokonalé angličtině ošklivě posmívaly. Než našetřila na vlastní obydlí, tísnila se rodina nějaký čas dokonce v garáži.
Dneska žije Bohunka v Americe, ale vnuky, kteří jsou tou čtvrtou generací původních emigrantů (Bohunčiných rodičů), má jak na tamním pobřeží Tichého oceánu, tak v Praze. Syn se totiž usadil v devadesátých letech právě tady. Dost lituje, že v dětství nepochytil z češtiny víc než jednu modlitbičku, takže dodnes s jazykem trochu bojuje, ale jinak je v Česku spokojený. Oženil se tu, podniká tu, investuje, vychovává další generaci, a jelikož má i občanství, taky volí. Volit začínají i jeho děti.
Teoreticky by časem mohly spolurozhodovat o složení Poslanecké sněmovny ČR i ty americké, od Bohunčiny dcery. Bohunka, která v Praze občas pobývá, ale nechápe: To bude nějaký omyl, ne? Jaký by to dávalo smysl, když neznají prostředí, řeč ani problémy, se kterými se česká společnost potýká? Nemluvě o tom, že v Česku neplatí daně…
Asi čeká, že jí roli emigrace a její čtvrté generace v místním politickém diskurzu nějak vysvětlím. Tak snad to nepopletu.