NATO hledá šéfa. Nechce jestřába
Favoritem je končící nizozemský premiér Mark Rutte, který má mít již nyní podporu dvou třetin členů Aliance, včetně Američanů
Nedávný souhlas Maďarska s přijetím Švédska do Severoatlantické aliance jako jejího 32. člena představuje další milník v dějinách západního obranného společenství. Je to v neposlední řadě i vizitka práce jejího stávajícího generálního tajemníka, 65letého Jense Stoltenberga. Avšak někdejší norský premiér po deseti letech v čele Aliance a několikerém prodloužení mandátu letos definitivně skončí.
V zákulisí NATO již dávno začalo horečnaté hledání jeho nástupce. Alianci navíc trochu tlačí čas: ráda by měla jasno ještě předtím, než proběhnou červnové volby do Evropského parlamentu. Ty sice nemají s obsazením klíčové pozice v čele obranného spojenectví nic společného. Avšak do vyjednávání o personálním balíčku pro hlavní unijní instituce by se mohla lehce přimotat i pozice šéfa NATO. Již před pěti lety se takto po eurovolbách mimo jiné rozhodlo o obsazení postu generální ředitelky Mezinárodního měnového fondu Kristalinou Georgievovou.
Mnohé nasvědčuje tomu, že nejlepší karty pro vedení Aliance má dosluhující nizozemský premiér
Mark Rutte. Tento 57letý liberál již sice před loňskými volbami ohlásil odchod z politiky, zároveň se ovšem téměř vzápětí poněkud neprozřetelně sám o vedení NATO přihlásil. Později se nicméně nechal slyšet, že to byla chyba.
Ve prospěch Rutteho hovoří, že je považován za konsenzuálního politika, který byl 14 let premiérem. Tajemstvím jeho dlouhého působení je skutečnost, že dokázal vytvořit a udržet i velmi široká vládní spojenectví, zahrnující kromě jeho liberálů i křesťanské nebo sociální demokraty či kalvinisty.
Východní Evropa má nejspíš smůlu
V poslední době se objevilo ještě další důležité kritérium: nový šéf NATO by neměl být jestřábem, pokud jde o budoucí vztahy s Ruskem Vladimira Putina. To prakticky vyřadilo ze hry kandidáty z východní Evropy.
Ještě před rokem se přitom zdálo, že budoucí šéf NATO bude pocházet právě z jejich řad. Občas byl zmiňován rumunský prezident Klaus Iohannis, jenž koncem roku opustí po deseti letech svůj úřad. Daleko častěji ovšem kolovala jména pobaltských předsedů vlád – estonské premiérky Kaji Kallasové, její litevské kolegyně Ingridy Šimonytéové či bývalého lotyšského premiéra Krišjanise Karinše. Jejich „problémem“však je právě to, že jsou příliš vyhranění vůči Rusku.
Na Rutteho stranu se měly postavit již dvě třetiny lídrů členských států, včetně amerického prezidenta Joea Bidena, britského premiéra Rishiho Sunaka či německého kancléře Olafa Scholze. Podle informací německého deníku Die Welt se posledně jmenovaný pravděpodobně také zasloužil o to, že Rutte přišel o svou možná nejvážnější konkurentku – Ursulu von der Leyenovou.
Šéf Aliance by to měl umět i s Trumpem
Předsedkyně Evropské komise měla podle všeho ambice stanout v čele NATO, narazila však právě u Scholze. Ten jí měl dát údajně najevo, že by ji nepodpořil. Proto von der Leyenová před týdnem ohlásila záměr ucházet se po červnových eurovolbách o druhý pětiletý mandát v čele nejdůležitější unijní instituce.
Možná nakonec úplně nejdůležitější kritérium pro výběr nového šéfa NATO budou předpoklady pro relativně normální vztahy s Donaldem Trumpem, pokud by se po listopadových amerických prezidentských volbách opět vrátil do Bílého domu. Rutte a Trump se přitom v minulosti potkali již několikrát a podle všeho si údajně rozuměli. I tyto úvahy potvrzují, že Trumpův stín dopadá stále silněji na západní obranné spojenectví.
Na novém šéfovi NATO musí být shoda všech členských států. Nedá se tudíž vyloučit, že někteří by se mohli zdráhat s Ruttem souhlasit, protože by chtěli dosáhnout ústupků v jiných oblastech.
Nejkritičtější může být tradičně turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, jenž už při hledání minulých šéfů NATO rozehrával velkou hru. Tak tomu bylo například u Stoltenbergova předchůdce, bývalého dánského premiéra Anderse Fogha Rasmussena. Jemu svého času Erdogan vyčítal postoj jeho vlády ke zveřejnění karikatur proroka Mohameda, jež vyšly v roce 2005 v dánském listě Jyllands-Posten.
V případě Rutteho by mohl znovu ožít jejich spor z roku 2017. Tehdy vláda v Haagu zakázala šéfovi turecké diplomacie Mevlütovi Cavusogluovi přistát v Nizozemsku. Chtěl tam vystoupit mezi tureckou komunitou a získat podporu pro ústavní referendum, které zavedlo prezidentský systém.