Když se nic promění v něco
Pojmenovat knihu Nic –toje výzva! Pro autora i čtenáře. Dánská spisovatelka Janne Tellerová, ročník 1964, si na ten nihilistický název troufla. Novela, nabitá ultimativními replikami typu „Hodně! Víc! Pravda!“anebo „Vydržet. Udržet. Všechno, nula, nic“, vyšla v originálu v roce 2000 a stal se z ní bestseller. Po všech stránkách: kniha se dočkala milionových prodejů, filmové adaptace a překladu do desítek jazyků. Před několika týdny k nim přibyla čeština. Co je ta kniha zač, o co v ní jde – a komu?
Těch ultimativních replik je v textu víc než dost. Vůbec celý ten příběh je dost ultimativní. Na začátku zazní provokativní replika jistého Pierra Anthona, žáka sedmé třídy jedné základky kdesi na okraji Dánska. Ten klučina hned první poprázdninový den sdělí učiteli i spolužákům poznání, k němuž se dopracoval: Nic nemá smysl, význam neexistuje. Pak teatrálně vyklidí pozice a usadí se v koruně slivoně, odkud své lehce zmatené spolužáky ostřeluje dalšími replikami a hlavně nezralými švestkami. Spolužáci jdou do protiakce. Rozhodnou se postavit proti jeho tezi svoji antitezi. A nikoli slovem – činem. Zaskvotují starou pilu na okraji městečka a začnou tam snášet na hromadu věci, které pro ně mají význam, které jim dávají smysl. Třeba nový bicykl nebo boxerské rukavice. Jenže hra se rychle zvrtne; podobně jako příběhová linka slavného románu Williama Goldinga Pán much (1954) – nebo experiment ve stanfordské věznici, který provedl v jednasedmdesátém roce Philip Zimbardo.
Najednou to není hra, ale krutá, neslitovná soutěž. S cílem ublížit, pokořit druhého, donutit následujícího k ještě větší oběti. Po hmotných statcích, které mají funkci fetiše anebo symbolicky reprezentují kolektivní identitu (jako státní vlajka nebo modlitební kobereček), přijdou na řadu těla: nejdřív mrtvá, potom živá, nejdřív zvířecí, pak lidská. Výzvy jsou stále drsnější, aktéři se hecují na maximum – jedna dekapituje psisko, druhé ostříhají vlasy, třetí připraví o panenství. Co čin, to revolta proti autoritě: rodičovské, společenské, školské, náboženské. Co čin, to znesvěcení pravidel a řádu, morálky a etiky. Polemika nikoli s titulní nicotou, ale se samotným lidstvím. Bludná, manipulativní síla kolektivu tady slouží jako alibi pro monstrózní, zvrácené jednání konkrétního člověka. Než iracionálně našponovaná spirála praskne – a příběh se dočká autorského přeformátování. Tragédii vystřídá komedie. Kauza proletí médii. A „kupa významu“ začne žít vlastním životem, najednou je z ní umění. Dobře prodejné umění.
Finále je samozřejmě znovu tragické. Jak pro toho, kdo to všecko svou nihilistickou replikou odstartoval, tak pro ty, kdo s ním začali polemizovat. Těch tragédií je víc a mají různé rámce: psychologický, filozofický, sociologický. Všemi ale prochází člověk. Konkrétní jedinec, který pod vnějším tlakem dočasně vypnul svou osobnost ve prospěch kolektivní hysterie. A vyrostla z něj obluda, poslušná bestie, co čeká, až dostane příkaz. A pak generuje slast z toho, že může poslechnout.
Ta kniha je beletrie s mnoha přesahy. Jednoduše rozvíjená dějová linka na sebe postupně nabaluje další kontexty a souvislosti, sbírá materiál pro finální tvar na pomezí eseje a literatury. Ostatně esejistika je druhým autorským zájmem Janne Tellerové; samozřejmě hlavně na téma lidských práv podle západního civilizačního modelu. A protože ten příběh má vedle naléhavosti taky solidní dynamiku, není možná od věci připomenout i třetí autorčinu zálibu: předloni prý Tellerová získala „titul šampiona východní Anglie ve vytrvalostním dostihu na šedesát kilometrů“.
Bludná, manipulativní síla kolektivu tady slouží jako alibi pro zvrácené jednání konkrétního člověka
Janne Tellerová: Nic Překlad: Markéta Kliková Praha Pulchra 2023, 160 s.