Sláva a tragédie Johnnyho Wintera
Nedožité osmdesátiny jedinečného amerického kytaristy a zpěváka Johnnyho Wintera jsme si sice připomněli už 23. února, ale stojí za to se k tomuto výročí ještě vrátit. Už proto, že Winter byl mimořádně populární i v Česku. Zažili jsme tady řadu jeho koncertů, hrál opakovaně v Praze, Brně, Karlových Varech, Uherském Brodě i Šumperku. Bohužel ve všech případech už to bylo v závěrečné fázi jeho života, kdy byl jen stínem toho, jak jsme si jej mohli představovat v době, kdy nebylo vůbec běžné, aby k nám američtí muzikanti jezdili jak na běžícím pásu.
Johnny Winter byl jedním z nejlepších bílých muzikantů, kteří se kdy pustili na pole bluesové hudby. Jeho neuvěřitelné hráčské schopnosti i nezvyklá vizáž přímo vybízely k různým opisným přirovnáním. Český publicista Jan Sobotka jej jednou označil za „muže s okovanými prsty“v narážce na to, že Winter mistrně ovládal hráčskou techniku slide, při které se používá na prst navlečený kovový váleček, kterým se přejíždí po strunách. Další český novinář Ondřej Konrád neváhal Winterovu hudbu opsat variací na název známého hororu „Texaský masakr elektrickou kytarou“– to proto, že Winter, pocházející z Texasu, hrál skutečně tvrdě a rychle, až se z toho člověku točila hlava. A v celém světě se – v době, kdy se to ještě nepovažovalo za politicky nekorektní – o něm psalo, v různých variacích, také jako o „nejbělejším černém bluesmanovi“. To proto, že se Winter narodil v roce 1944 jako albín a přitom dokonale cítil podstatu černé hudby, kterou blues je. Co může být větším důkazem než tři ceny Grammy pro alba klasika černého blues Muddyho Waterse, která ve druhé polovině sedmdesátých let Johnny Winter produkoval a hrál na nich?
Slavných úspěchů měl Winter na kontě celou řadu, už na začátku své dráhy podepsal s vydavatelstvím Columbia smlouvu za šest set tisíc dolarů, pro debutanta do té doby bezprecedentní sumu. A jeho další kariéra pokračovala – skvělými alby, zpravidla takovými, kdy se držel svého bluesového kopyta, případně slabšími, ve kterých podlehl pokušení (či nátlaku vydavatele) a pokusil se oslovit širší davy. Svoji úroveň si ale udržoval celý život.
Život Johnnyho Wintera ale měl i svoji odvrácenou tvář. Už jako velmi mladý propadl tvrdým drogám. V první fázi se sice dostal z nejhoršího a jedno ze svých nejslavnějších alb dokonce nazval v roce 1973 Still Alive And Well (Stále naživu a v pohodě), nicméně závislost se k němu v různých obdobích vracela, stejně jako další zdravotní problémy, spojené nejen s životním stylem, ale i albínstvím, zejména postupující vada zraku. Až několik let před Winterovou smrtí se zjistilo, že jej dlouholetý manažer nejen finančně podváděl, ale také izoloval od kvalitní lékařské péče. Zchřadlá tělesná schránka definitivně zradila Johnnyho Wintera v červenci roku 2014. Pár týdnů nato vyšlo kytaristovo poslední album Step Back, na němž si zahostovala řada jeho muzikantských přátel jako Eric Clapton, Billy Gibbons nebo Joe Perry. A při vyhlašovaní cen Grammy následně v kategorii Nejlepší bluesové album roku zazněl název právě tohoto Winterova epitafu.