Vykročení z klece předsudků
Věhlasná a obratně napsaná komedie Jeana Poireta bláznů z roku 1973 se čerstvě objevuje na scéně Švandova divadla v režii Daniela Hrbka.
ÚKlec
spěšný titul z pera dramatika a zároveň herce rezonuje průběžně na jevištích i ve filmových ztvárněních, připomeňme domácí verzi muzikálové podoby z karlínského divadla za éry Ladislava Županiče (1998) či americký filmový remake pod titulem Ptačí klec (1996) s účastí hvězd Robina Williamse či Gene Hackmana.
Výstupy Drag queens kvarteta retardují komedii
Majitel podniku Klec bláznů Georges (Tomáš Petřík) žije s travesti bavičem Alainem (Filip Rajmont), který v jeho podniku – už trochu za uměleckým zenitem – také vystupuje. Z krátkého, spíš náhodného vztahu má Georges ovšem syna Laurenta (Oskar Hes), který se chce ženit a po tatíkovi žádá, aby výstřední interiér bytu upravil, neboť hodlá svou vyvolenou přivést na oficiální návštěvu s jejími rodiči (a termín již domluvil). Jde o konzervativní pár, otec vyvolené, profesionální politik (Robert Jašków), má značně homofobní názory.
Nejlepší by bylo také na krátkou dobu Alainovu přítomnost, jehož bytostnou orientaci nelze zamaskovat, nějak eliminovat. Zdá se, že nepomůže ani to, když se bude vydávat za strýčka, nikoliv za otcova partnera. Nácvik „chlapské“chůze či nezženštilé konzumace potravin vytváří vděčné komediální situace. Po přestávce se gay interiér opravdu promění v až přepjatě klášterní variantu a návštěva rodinky se dostává postupně do stále bláznivější konfrontace s dispozicemi hostitelů. Alain navíc neskousnul své dočasné odstranění a do pokoje, připraveného k obřadnému stolování, dorazí
jako vichřice v ženském převleku, vydává se přitom za Laurentovu matku. Politikovi je vbrzku jako potenciální příbuzná mnohem sympatičtější než druhá polovina rodičovského tandemu.
Inscenace temporytmicky graduje, dějové pásmo doplňují v choreografii Martina Talagy výstupy Drag queens kvarteta v podání smíchovských činoherců (Jan Grundman, Jan Mansfeld, David Punčochář a Jakub Tvrdík), přičemž v programové brožurce je vysvětlen jemný rozdíl mezi vystoupeními s označením drag a travesti. Tato čísla jsou patřičně bombastická, premiérové publikum nešetřilo nadšením a bouřlivými ovacemi po každém, já bych se bez nich obešel, jevilo se mi, že dobře našlápnutou komedii poněkud retardují.
Přitom v dobře zrežírovaných mizanscénách se lze těšit z kvalitních hereckých výkonů. Týká se
to především ústřední dvojice, tedy Tomáše Petříka a Filipa Rajmonta, jejichž kreace se vyznačují přesným timingem v divoce stupňovaném bláznovství druhé části, mají však také psychologicky věrohodné a interpretačně jemnější momenty v úvodu při zobrazování letitého, již poněkud unaveného, přesto stále láskyplného vztahu. Neodolatelně buduje svou figuru natvrdlého poslance Robert Jašków, z jehož úst agresivně znějí zpátečnické argumenty, dramaturgicky se tu myslím malinko aktualizovalo, ne však nepřiměřeně.
Přesné dámské epizody, úsporné, a přesto výstřední, předvedou též Andrea Buršová (poslancova manželka) a Bohdana Pavlíková, představitelka skutečné Laurentovy matky, která dorazí na poslední chvíli na bizarní rodinné setkání. Vlastně nejméně se na jevišti daří Oskaru Hesovi, jehož civilnost, doprovázená
žel poněkud ledabylou dikcí, v kontextu vypjatého jevištního třeštění poněkud zaniká. A na druhou stranu Michal Kraus v roli domácího sluhy Jacoba, který při předstírané komedii pro dorazivší rodinku klopýtá v nepadnoucím společenském oděvu, působí i v rámci žánru hodně nepravděpodobně.
Finále, celé vyvedené jako drag víření, je efektní tečkou za vydařenou inscenací (tady už zmíněný žánr funguje důvěryhodně), do genderově přepjatého dresu se musí vejít i konzervativní politik, venku totiž hlídkují novináři a identifikovatelný v civilu by mohl být kompromitován. Část účinkujících se převléká přímo na jevišti, vnáší to do celého balábile zlidšťující intimitu. Při návrhu spektakulárních kostýmů pro rozdováděnou koncovku se vyřádil výtvarník Marek Cpin, jeho fantazie je vskutku bezbřehá. Už při vstupu do foyeru (alespoň při premiéře tomu tak bylo) jsme se ocitli v „podezřelém“nočním klubu, šatnáři i šatnářky měli třpytky na lících a ve vlasech růžové figurky ptáků (snad plameňáků), při děkovačce se výrazně blýskaly stříbřité botky s vysokým podpatkem, na nichž bez pohybových problémů přikvačil na jeviště režisér.
Novinku Švandova divadla lze vřele doporučit i českým zákonodárcům.
Jean Poiret: Klec bláznů
Překlad: Jacques Joseph
Režie: Daniel Hrbek
Dramaturgie: David Košťák a Martin Františák
Výprava: Marek Cpin
Hudba: DJ Lumier
Švandovo divadlo, premiéra 24. 2.