Ústavním soudcem? Jednou a dost

Víte, že za první československé republiky sídlil Ústavní soud v Praze, a ne v Brně?

Nadto i když prvorepublikové Československo bylo (mnohem) větší než ČR a mimo Slovenska jej tvořila i tzv. Podkarpatská Rus, tak jsme si tehdy vystačili se sedmi ústavními soudci, dnes je jich patnáct.

Ergo kladívko, není jich dnes zbytečně mnoho?

Dodejme, že celkový roční hrubý příjem bez nefinančních bonusů je u ústavního soudce dnes okolo tří milionů korun, plus mu ještě náleží mj. nárok na automobil a byt. Navíc v částce nejsou započteny sumy, které platí zaměstnavatel – stát na odvodech na zdravotní a sociální pojištění ze strany zaměstnavatele – cca dalších 34 procent. U předsedy a místopředsedů je celková platová náročnost ještě o kousek vyšší. A koneckonců ani asistenti ústavních soudců a administrativní aparát nejsou zadarmo. Tudíž by snížení počtu soudců Ústavního soudu jistě přineslo citelnou úsporu pro státní rozpočet.

Je-li nutno mj. šetřit na seniorech, proč se nešetří i na soudcích, táže se nejeden občan – daňový poplatník.

Za první republiky bylo období soudce desetileté, to je stejné jako nyní. Samozřejmě je otázkou, zda by v dnešní rychlé době nemělo být kratší, možno se též setkat s návrhy, že například poslední dva roky by měli ústavní soudci poloviční plat.

Jelikož možno důvodně předpokládat, že by se na svoji relativně zhoršenou situaci mohli připravit během prvních osmi let svého mandátu, tak jako se na svoji situaci mohli údajně připravit i senioři a seniorky.

Za problematickou možno dnes pokládat i skutečnost, že čeští ústavní soudci mohou opakovat svůj mandát. Jako by snad deset let nestačilo. Dvojnásobné, či dokonce trojnásobné funkční období tedy může trvat i třicet let.

Z celospolečenského hlediska nepovažuji za vhodné, aby se někdo stal takřka celoživotním ústavním soudcem, podle mne už člověk s oslabenější vazbou na běžný lidský život. Někým, ke komu se hodí příměr s věží ze slonoviny.

Nejvýznamnější důvod pro omezení počtu funkčních období lze spatřit v posílení nezávislosti a nestrannosti soudců.

Názory, že rozhodnutí Ústavního soudu v „političtějších kauzách“nemusejí být nezávislá, nezaznívají jen z úst politiků či novinářů. Paradoxně i bývalý předseda soudu Pavel Rychetský v minulosti v mediích naznačil, že někteří soudci mohou být motivováni snahou zalíbit se politikům. A že opakování mandátu soudce nebylo a není vhodné.

I u nedávného rozhodnutí Ústavního soudu ohledně snížení valorizací penzí se takové ataky vyskytly. Zejména opoziční politici psali, že se soudci mohli snažit zalíbit prezidentovi a vládě.

Autor tohoto komentáře to nevidí tak ostře, nicméně kdyby možnost opakování soudcovského mandátu neexistovala, tak se logicky vytratily i tyto dehonestující poznámky.

Pakliže je nezávislost funkčním předpokladem justice, pak omezení možnosti opakování výkonu funkce nutno pokládat za funkční předpoklad kvalitní konstituční justice. K této změně by muselo dojít, stejně jako dříve na Slovensku či v jiných státech, formou změny ústavy.

Dodejme, že možnost opakování mandátu je v demokratickém světě spíše výjimečná.

V rámci fair play a ochrany demokracie by se měla bez zbytečného odkladu zakázat i v Česku.

Nepovažuji za vhodné, aby se někdo stal takřka celoživotním ústavním soudcem, podle mne už člověk s oslabenější vazbou na běžný lidský život