Generál nacistickým vězněm
Vtomto týdnu jsme si mohli připomenout 132. výročí narození srbského a ruského legionáře a československého generála Miroslava Tomáše Miklíka.
Narodil se 26. února 1892 (některé prameny uvádějí i datum 24. února 1893) v Kunovicích jako Tomáš Miklík (jméno Miroslav začal používat až během působení v čs. legiích a roku 1929 si nechal úředně změnit jméno na „Miroslav Tomáš“). Po složení maturity na reálném gymnáziu
KALENDÁŘ HRDINŮ v nedalekém Uherském Hradišti v červenci 1914 se rozhodl pro studium práv, ani ne o měsíc později však do jeho života nenávratně vstoupila první světová válka.
Brzy musel jako jednoroční dobrovolník narukovat k c. a k. pěšímu pluku č. 3. Zde byl nejprve poslán do školy pro jednoroční dobrovolníky a po jejím úspěšném absolvování byl jako velitel čety v březnu 1915 odeslán na východní frontu. Již v květnu téhož roku ale padl do ruského zajetí.
V něm se brzy rozhodl přidat se k protirakouskému odboji a v lednu 1916 si ze zajateckého tábora v Bogorodiku podal přihlášku ke vstupu do čs. vojska. Kvůli průtahům a překážkám kladeným ze strany ruských úřadů však jako mnozí další čs. důstojníci nakonec vstoupil do řad srbské dobrovolnické divize, jež ve stejné době vznikala v Oděse. S ní byl v hodnosti podporučíka odvelen do Rumunska, kde divize na podzim 1916 bojovala proti německým, bulharským a tureckým vojskům v oblasti Dobrudže.
Po stažení divize přešel na konci prosince 1916 do čs. vojska, kde nejprve krátce sloužil u 1. čs. střeleckého pluku, později od března 1917 u nově vzniklého 3. čs. střeleckého pluku „Jana Žižky z Trocnova“. Zde nejprve velel četě, pak rotě a nakonec dočasně celému III. praporu.
Počátek války s bolševiky jej zastihl jako podporučíka a velitele 12. roty v sestavě tzv. Čeljabinské
skupiny, jež operovala především na západní Sibiři a na Urale. Osvědčil se především v bitvě u Argajaše 9. června 1918 a jako velitel předvoje skupiny postupující na Lysvu na podzim téhož roku. V říjnu byl povýšen do hodnosti kapitána. Od ledna 1919 byl jmenován technickým referentem 3. pluku a od června působil jako jeho evidenční důstojník. Kvůli přestálé těžké nemoci byl následně uznán neschopným služby a do vlasti se vrátil v lednu 1920.
V armádě zůstal i po svém návratu. Nejprve sloužil jako zpravodajský důstojník, posléze byl přemístěn k Zemskému vojenskému velitelství v Praze, kde s přestávkami působil především v pedagogických a instruktorských funkcích. V červenci 1936 byl povýšen na brigádního generála, vrcholem jeho vojenské kariéry se stala funkce I. zástupce náčelníka Hlavního štábu.
Po nacistické okupaci se zapojil do odboje, ale už v prosinci 1939 byl zatčen a až do konce války vězněn v koncentračním táboře v Sachsenhausenu. V činné službě zůstal i po svém osvobození, avšak již v prosinci 1947 byl odeslán na dovolenou a v dubnu 1948 penzionován. Po komunistickém převratu musel čelit šikaně nového režimu. Byl degradován na vojína a vystěhován z Prahy. Kvůli podstatně sníženému důchodu si musel přivydělávat v továrnách jako dělník či administrativní pracovník. Zemřel 19. dubna 1965 v Turnově.