Ti, kteří suplují stát

Lidé pečující o nemocné nemají být znevýhodněni

Je zdravotní péče o blízké, kteří se bez ní neobejdou, jen věcí rodiny? Nebo jen věcí státu? Zde mohou padat ideologicky vyhrocené odpovědi. Libertarián řekne, že jde jen o věc rodiny. Etatista namítne, že jde o výhradní doménu státu a jeho zdravotnictví. Jenže v životě nejsou odpovědi tak přímočaře černobílé.

Ten, kdo je na tom zdravotně tak, že vyžaduje permanentní péči, je jasným kandidátem pro hospitalizaci v nemocnici. Ale je dost případů lidí, kteří splňují nároky pro hospitalizaci, jenže zůstávají doma. V péči svých blízkých. Neformální pečovatelé tak stát do značné míry suplují. A zde je další otázka. Je si toho stát plně vědom? Podporuje pečovatele dostatečně s tím, že kdyby se o dané pacienty musel postarat sám, zaplatil by za to víc? Tyto myšlenky jsou jádrem úprav, které má přinést novela zákona o sociálních dávkách.

Pro srovnání. Počet neformálních pečovatelů dosahuje podle projektu Neviditelní až 800 tisíc lidí. Což je více, než kolik jich zaměstnává český automobilový průmysl (180 tisíc přímo, asi 400 tisíc včetně navazujících oborů). Ten segment se projeví i na trhu práce, je to nějakých 15 procent ekonomicky aktivních lidí. Což posiluje úvahu, že pečovatel bývá člověk pracující na dva úvazky.

Z 800 tisíc pečovatelů se jen malá menšina stará o lidi vyžadující neustálou péči. Takových jsou asi dva tisíce, lidí ležících doma s plicní ventilací asi 800, jak se píše v domácí rubrice těchto LN. Leč právě v této skupině je největší disproporce mezi dosavadní státní podporou pro pečovatele a realitou. Pečujete-li doma o člověka na plicní ventilaci, stát vám dá měsíčně necelých 20 tisíc. Kdyby týž pacient ležel v nemocnici, zdravotní pojišťovnu by to přišlo na 200 tisíc korun měsíčně. V této optice nevypadá zvýšení podpory pečovatelům na 27 tisíc jako luxus. Stále platí, že stát znevýhodňuje ty, kteří se rozhodli zůstat s nemocným doma. Může-li s tím pohnout novela zákona o sociální péči, ať s tím pohne.