Civil vojákovi nesvědčí
Rok první ve funkci prezidenta ukázal Petru Pavlovi, co jsou jeho přednosti a nedostatky
Rok se s rokem sešel a Petr Pavel může tento týden na hradním prezidentském dortu sfouknout jednu svíčku, symbolizující první rok jeho výkonu úřadu. Jaký byl? Po velkých očekáváních a dynamickém rozjezdu, v němž nechyběl ani motocykl BMW použitý při zahraniční cestě do Bavorska, následovalo pár zaškobrtnutí a celková ztráta tempa. Do počátečního aplausu se tak záhy vloudily rozpaky.
Petr Pavel představoval pro téměř tři a půl milionu voličů velmi solidní řešení v jinak velmi prekérní situaci. I po volebním vítězství mu tak nějaký čas pochopitelně postačovalo, že není Babiš ani Zeman. Ovšem po tom, co zejména poslední roky na Hradě předváděl druhý jmenovaný, laťka ležela opravdu nízko, nebylo snad ani nutné ji přeskakovat, stačilo nezakopnout. Přesto se Pavel, trochu paradoxně, u Zemana hodně inspiroval v jedné věci: ve „spanilých jízdách“po českých regionech. Zemanovi hodně pomohly při obhajobě mandátu – určitě působily jako dosti účinná permanentní „předkampaň“, zvláště když pak skutečnou kampaň musel kvůli zdravotnímu stavu v podstatě vypustit.
Introvertní generál
Jeho nástupce se na domácí cesty vrhl s vervou, a navíc si pro své první návštěvy vybral kraje, kde dosahoval ve volbách nejnižší podpory. Posléze však jeho elán trochu povadl a na setkáních s občany se dokonce nechal slyšet, že mu jedna hradní pětiletka postačí a post už obhajovat nehodlá. Introvertního generála státnické povinnosti možná zmáhají, nicméně pokud by si podobně nahlas ulevoval často, promění se snadno v „chromou kachnu“dlouho před vypršením mandátu. Zejména od přímo vybírané hlavy státu lidé očekávají nasazení při obhajobě svých zájmů, jež by se mělo projevovat též odhodláním udržet si funkci i po dalších volbách.
Na snad největší potíže Pavel narazil při prosazování ústavních soudců, kdy mu již Senátem schválený kandidát Robert Fremr vytrhl trn z paty svou rezignací, jelikož informace o jeho působení v dobách komunistického režimu, jež během celé kauzy postupně vyplouvaly na povrch, opravdu nezapadaly do požadovaného profilu člena Ústavního soudu. A prezident tehdy asi definitivně pochopil, že nemůže spoléhat pouze na pokyny svých poradců.
Jeho skutečné možnosti pak otestovaly vládní úsporné balíčky včetně oslabení tempa valorizace penzí. Pokoušel se manévrovat mezi vládou a opozicí a hrát roli prostředníka, ovšem ocital se spíše ve vzduchoprázdnu a čelil pak výtkám, že nic nezařídil, poněvadž postrádá obratnost politika.
Ta je zvlášť důležitá vzhledem k poměrně omezené sadě pravomocí, kterou český prezident disponuje. Bez konkrétní opory v části stranického spektra mu však nemusí pomoci ani machiavelistická protřelost. Ostatně, Miloš Zeman se skoro po celou dobu vlády Bohuslava Sobotky nacházel poměrně v autu. Mocensky pookřál, až když zaštítil Andreje Babiše a pomohl mu svým vlivem v ČSSD i u komunistů k menšinové vládě s důvěrou. Stal se tak ale neformální, leč reálnou další koaliční stranou.
Podobné zakořenění prezidentské moci Pavlovi zatím chybí a pravděpodobně ho nikdy nedosáhne. A určitě ho nedosáhne, pokud mu konečně nezačne fungovat jeho vlastní hradní aparát, respektive pokud by jím nadále otřásaly mocenské či jiné konflikty.
Po velkých očekáváních a dynamickém rozjezdu následovalo pár zaškobrtnutí a celková ztráta tempa
Nehrát si na politika
Současný český prezident se nesporně dobře vyzná ve své profesi, ve vojenství. A tedy i ve válce na Ukrajině, kde prokázal schopnost realistického zhodnocení situace. Natolik realistického, až si loni vysloužil kritiku, že by si měl své temnější výhledy nechat pro sebe, poněvadž politik má podněcovat dobrou, ne špatnou náladu. Aktuální česká iniciativa s nákupem munice pro Ukrajinu mimo Evropu, jelikož kapacity evropských zbrojovek nestačí, kterou Pavel prezentoval na bezpečnostní konferenci v Mnichově, začíná, zdá se, zabírat. Je přesně tím, co těžce zkoušená Ukrajina potřebuje. A z tlaku na rozšiřování evropských zbrojních kapacit má prospěch i český průmysl. Například Nizozemsko oznámilo nákup devíti kusů české (přesněji česko-slovenské) samohybné houfnice Dita pro Ukrajinu.
Možná z toho plyne i nejlepší řešení pro (minimálně) další čtyři roky Petra Pavla v úřadu: plnit běžné povinnosti, v klíčových nebo krizových situacích (po volbách, v případě eventuálního pádu vlády) rozhodnutí konzultovat především se zástupci politických stran, nehrát si na politika, když ho jeho DNA přece jen predisponovala k něčemu jinému. Solidně reprezentovat, doma i v zahraničí. A zaměřit se na vojenské otázky včetně rozhánění přehnaných obav i záměrných dezinformací ohledně ruské agrese proti Ukrajině. Vylepšovat renomé armády, stále trochu pošramocené desetiletími komunismu. Nebo podporovat rozvoj aktivních záloh či systémů a návyků civilní obrany, hodně zakrnělých během „geopolitických prázdnin“po konci studené války, které Francis Fukuyama asi poněkud unáhleně označil za konec dějin. Zkrátka chovat se dle rčení: ševče, drž se svého kopyta.