Stateční lidé v Rusku jsou
Vedle masy zmanipulovaných či poslušných se tu vždycky zvednou odvážní, kteří jdou proti zdi s vědomím následků
Súžasem jsem sledovala obyčejné Rusy i známé opozičníky, kteří komentovali vraždu Navalného i perzekuce dalších kritiků režimu. Do kamer zahraničních televizí otevřeně a bez strachu říkali, co si myslí: že Putin je vrah a tyran, že v Rusku neexistuje svoboda slova. Najednou jako by se něco zlomilo, část Rusů se nepochybně přestala bát, za zděšením a bezmocí byl znát i vztek. Dovedeme si vůbec představit, jaká je to odvaha kritizovat diktátora v zemi, kde vládne, bez vytáček pojmenovat cynismus samoděržaví, které se v Rusku znovu zavedlo.
Biolog a aktivista Oleg Orlov byl krátce po Navalného vraždě odsouzen v Moskvě na dva a půl roku za článek, kde kritizoval ruskou agresi na Ukrajině. Údajně tak diskreditoval ruské ozbrojené síly. Čili nespáchal nic, za co by se měl octnout před soudem. Orlov, jeden z hlavních představitelů ruského sdružení na ochranu lidských práv Memorial, tak ve svém textu bez pardonu označil Putinův režim za fašistický. Před soudním jednáním mluvil pevně a beze strachu, v ruce měl sbalenou tašku do vězení. Bylo děsivé, že z procesu odcházel s rukama v poutech jako nebezpečný kriminálník. Stejně rozhodně pak mluvila jeho žena a spolupracovnice Taťána, která řekla, že jim přátelé radili, aby odjeli do exilu. To je rozsudek na objednávku, co se dá dělat, žijeme v takové zemi. Rozhodli jsme se, že nebudeme utíkat, jsme tady doma, dodala prostě.
Orlova přišly před budovu soudu podpořit desítky lidí a další aktivista Memorialu Jan Jaščinskyj na kameru uvedl, že v Rusku svoboda slova neexistuje, přestože ji ústava zaručuje, vláda se slov bojí, řekl doslova. Zato tito lidé se nebojí, než by zradili své svědomí a přesvědčení, jdou raději kriminálu a vědí, že riskují fyzické represe i smrt. Orlovovi je sedmdesát a vězení pro něj může znamenat vážné ohrožení života.
Rusko je zvláštní země, vedle masy zmanipulovaných, neinformovaných i slepě poslušných se tu vždycky zvednou odvážní lidé, kteří jdou proti zdi s vědomím následků. Jako osm statečných, kteří protestovali na Rudém náměstí proti sovětské okupaci Československa v roce 1968.
Moc dobře věděli, jaké perzekuci se vystavují, čekalo je vězení, lágry, vyhnanství. psychiatrická oddělení. Prokázali omračující odvahu, dnes jsou již všichni mrtví a neměli bychom na ně zapomínat. Dnešní kritici Putinova režimu jsou také hrdinové, jsou jejich následovníci, kteří se vystavují stejnému nebezpečí.
Udivovalo mě, že po ruské agresi na Ukrajinu nechápali novináři ze západní Evropy, ale i mnozí naši, kteří by mohli být poučenější, že lidé, kterých se na ulici v různých ruských městech dotazovali na válku v Ukrajině, nechtěli nic říct. Že prchali před kamerami, nanejvýš sdělili něco indiferentního. Kvalifikovat takové jednání a postoj jako výpověď o veřejném mínění je bezbřehá naivita, jako by se u nás za bolševika mohli lidé přetrhnout, aby v západních televizích provolávali, že Husák je lump a pohůnek Kremlu a Brežněv zločinec.
Co si lidé v Rusku doopravdy myslí, lze těžko odhadnout, jsou zvyklí bát se a mlčet, ale historie nás opakovaně poučuje, že nitky strachu, kterými režimy, jako je ten Putinův, své obyvatele obtáčí, se jednoho dne začnou trhat. Možná právě Navalného smrt byla překročením pomyslné hranice, aktem zvůle, na který Putin dojede. Vždyť to jsou stovky lidí, kteří kladou květiny k uctění jeho památky, a dávají najevo svůj nesouhlas.
Těch, kdo se dnes v Rusku nebojí a otevřeně Putina a jeho smečku kritizují, si musíme považovat. Žijí opět v totalitě a v té jsou kritika a pravda považované za lež a kriminální delikt. Tím se ovšem takový režim sám usvědčuje.