NATO míří na Ukrajinu
Navzdory ujišťování politiků je účast vojáků Aliance v konfliktu rozjetým procesem, který lze jen těžko zastavit
Situace na ukrajinské frontě je – jak nepokrytě potvrzují sami vojáci – pro Kyjev nejhorší od prvních dnů války, kdy se bojovalo o metropoli a druhé největší město Charkov. Teď velké aglomerace snad kromě vylidněného donbaského souměstí kolem Kramatorsku ještě přímo ohroženy nejsou, fronta je ale křehčí než kdy jindy.
Portál listu The New York Times (NYT), který se situaci na Ukrajině intenzivně věnuje, publikoval v neděli článek napsaný na základě analýzy satelitních snímků nových linií ukrajinské obrany u Avdijivky. Město v polovině února padlo do rukou Rusům a ukrajinské síly ustoupily do okolních polí, kde už měly, podle prohlášení armády, nachystaná alternativní postavení. „Tyto zákopy postrádají množství dodatečných opevnění, které by měly pomoci zpomalit ruské tanky a bránit hlavní cesty,“konstatuje NYT.
„Kdo se staral a zvažoval variantu budování obranných linií, i když víme, že jde o nákladnou věc? Nikdo,“říká pro NYT plukovník ukrajinské armády ve výslužbě Serhij Hrabskyj. Tyto věci intenzivně řeší i sama armáda a nedávno nově jmenovaný vrchní velitel Oleksandr Syrskyj si podrobně analyzoval výsledky jednotlivých brigád. K problematickým jednotkám vyslal své lidi a u některých útvarů chce velení vyměnit.
Agentura Bloomberg pak před několika dny informovala o obavách ukrajinských představitelů, že zatím ještě poměrně nepatrný ruský postup by mohl do léta nabrat na obrátkách. „Interní analýzy situace na bojišti z Kyjeva jsou čím dál pesimističtější, zatímco se ukrajinské síly s obtížemi brání ruským útokům a musejí šetřit s počty vypálených nábojů,“píše agentura Bloomberg. „Ukrajina letos může začít válku prohrávat,“řekl podle Bloombergu v podcastu War on the Rocks Michael Kofman z washingtonského think tanku Carnegie.
Potřeba jsou odborníci
Opakovaně slyšíme, že zastavit ruský postup mohou dodávky munice. To je pravda a český poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar upozorňuje, že ačkoli Ukrajina dostává denně přes
deset tisíc dělostřeleckých nábojů, proti zvýšenému tlaku Ruska to přestalo stačit. Druhý, vážnější problém jsou motivovaní, připravení a kvalifikovaní lidé, jichž Ukrajině začalo v poslední době ubývat. A právě sem míří iniciativa poslat na Ukrajinu vojáky, kterou nakousl před týdnem francouzský prezident Emmanuel Macron. Nejde o posílení „hrubé“lidské síly, ale spíš o podporu psychologickou a technologickou v podobě kvalifikovaných specialistů.
Macron byl sice ostatními partnery okamžitě usazen s tím, že nic takového rozhodně není na stole. A značná část zemí NATO jako Německo, Británie, Španělsko, Polsko, Maďarsko i Česko deklarovaly, že rozhodně žádné vojáky posílat na Ukrajinu nebudou. Myšlenka ale už žije svým životem a některé země i někteří představitelé, třeba v případě Estonska a Nizozemska, se nápadu chytli.
Jednotky ze zemí NATO by měly být podle vyjádření francouzského ministra zahraničí Stéphana Séjournéa v televizi BMF nasazeny pro „odminovávání, kybernetické operace nebo produkci zbraní“jako součást „nových akcí“na ukrajinském území „bez překročení prahu agrese“.
Jde o klasické mlžení. V současné situaci Ukrajina potřebuje trochu jiný druh vojska, specialisty pro činnosti přímo související s bojem. Jde například o obsluhy protiletadlových systémů, které by školily ukrajinské posádky přímo v praxi, letce, specialisty na odpalování raket delšího doletu nebo odborníky na opravy techniky. Posilou by byli i štábní důstojníci znalí velení a plánování, což je slabinou ukrajinského vojska složeného nyní z větší části ze záložníků. I když to mnozí podceňují,
právě plánování operací je velmi důležité a ukázalo se to například i během neúspěšných pokusů o ofenzivu loni na jaře.
Britové u raket
Přičleňování vlastních specialistů k jednotkám spojence je oblíbenou metodou, jak vést válku „v zastoupení“. Využívali toho například Sovětský svaz a Čína během konfliktu v Koreji začátkem padesátých let, NATO v Afghánistánu (vzpomeňme na instruktory u tamního letectva, mezi nimiž byli i Češi) či Američané a Britové v mezidobí od roku 2014 až do ruské agrese 24. 2. 2022, kdy na Ukrajině působilo poměrně značné množství zahraničních instruktorů, pro větší nenápadnost se pohybovali v místních uniformách. A dělali to i Rusové, kteří v té době na Donbas masově posílali své vojáky „na dovolenou“.
Po napadení Ukrajiny západní země své specialisty urychleně stáhly. Čas od času se pak objeví indicie, že v jednotlivých případech příslušníci armád zemí NATO na Ukrajině působí, nikdy to ale nebylo potvrzené. Loni v říjnu oznámil v rozhovoru pro Sunday
Telegraph úmysl poslat instruktory britský ministr obrany Grant Shapps, premiér Rishi Sunak to odmítl: „Je to něco pro dlouhodobou perspektivu, ne pro to, co je tady a teď,“řekl.
Věci se provalily minulý týden po zveřejnění nahrávky z telekonference důstojníků německého letectva na platformě Webex, kteří posuzují možnosti útoku na Krymský most střelami Taurus, jež Ukrajina po Německu dlouhodobě žádá. Fakt samotného posuzování ničím zvláštní není, k použití takové zbraně jsou nutní specialisté a čím blíž procesu odpalu se nacházejí, tím lépe. Nešlo ale přímo o Taurusy, ale o francouzské SCALP a britské střely Storm Shadow, které Ukrajinci úspěšně používají k útokům na cíle na Krymu.
„Vím, že Britové plánují akce kompletně v módu reachback a mají své lidi na zemi, zatímco Francouzi ne,“říká podle listu The Guardian na nahrávce generál bundeswehru Ingo Gerhartz. Reachback je vojenský pojem užívaný v terminologii NATO pro to, jak kvalitní, včasné a detailní instrukce jednotky v poli na dálku dostávají. Někteří pozorovatelé včetně Kremlu interpretují Gerhartzova slova tak, že odpalování prováděné ze starších sovětských letadel Su-24 přímo kontrolují a radí při něm Britové.
Čím víc, tím lépe
Nejde o posílení „hrubé“lidské síly, ale spíš o podporu psychologickou a technologickou v podobě kvalifikovaných specialistů
Zmíněný reachback může probíhat z Británie, ale i přímo na Ukrajině. Britská vláda však už minulý týden přiznala, že má na Ukrajině „menší množství“vojáků, převážně jako zdravotníků. Rusku se to nelíbí a v případě vyslání dalších lidí hrozí jadernými zbraněmi. Určitě to nelze podceňovat, protože použití jaderné síly v případě ohrožení země cizí agresí, což si tak Kreml může navenek interpretovat, má ve své jaderné doktríně.
Zatím drtivá většina zemí vyslání vojáků na Ukrajinu ve strachu z eskalace konfliktu oficiálně odmítá, jde však, jak se ukazuje, o proces, který už je v běhu. Jedním z nemnoha, kteří říkají věci naplno, je velitel nizozemských sil generál Onno Eichelsheim. Podle něj je taková množnost žádoucí, a dokonce i nutná, protože je třeba za každou cenu zabránit tomu, aby Rusko ve válce vyhrálo. „Pokud by západní síly skutečně na Ukrajinu šly, musí to být v koalici,“říká Eichelsheim. „Buď v rámci NATO, nebo ve svazku deseti až 15 států. Nebylo by zrovna šťastné, kdyby se pro to rozhodla jen jedna nebo dvě země,“dodává.