Jedinečná imaginace bratrů z Toskánska
Režisér ve věku 92 let následoval na věčnost svého staršího bratra Vittoria. Ten zemřel po dlouhé nemoci v roce 2018 v Římě a Paolo zůstal sám. I když se psalo, že bude v práci pokračovat, nikdo tomu příliš nevěřil. Přesto ale natočil předloni film Leonor
Vittorio a Paolo Tavianiové začínali v 50. letech minulého století jako dokumentaristé a jejich spolupráce vydržela celý život. Je skoro k neuvěření, že se tato režisérsko-scenáristická dvojice několikrát na pár let odmlčela, aby se vzápětí hladce vrátila do první ligy. V osmdesáti letech, kdy už většina režisérů netočí nebo se věnuje méně náročnými činnostem, vzešel z jejich spolupráce skvělý film Caesar musí zemřít, který také v roce 2012 získal hlavní cenu na přehlídce Berlinale.
Drama z věznice
Obdivuhodné bylo, že „starci“natočili výrazně experimentální film, který velmi vynalézavým způsobem zachází s formou – kombinuje totiž postupy dokumentárního a hraného filmu s divadlem. A jak bylo u Tavianiů dobrým zvykem, snímek se rafinovaně pohybuje na hranicích mezi realitou, snem a fikcí. Vznikl v autentickém prostředí římské věznice Rebibbia, kde vězni secvičují Shakespearovo drama Caesar. Do této základní linie se ovšem prolíná skutečné prostředí, osudy vězňů i jejich postoje; zkrátka vše, co se děje, když zkoušky skončí a trestanci se rozejdou do svých cel.
Strhující bylo i to, jak se neherci vězni dokázali vtělit do rolí klasického dramatu. To dodává filmu další nečekaný rozměr, tím spíš, že Shakespearův Caesar je hrou o politice a moci. V Rebibbii totiž sedí zabijáci, mafiáni a drogoví bossové a vidět je hrát politiky má rozměry až mrazivě sarkastické grotesky. Na bratry Tavianiovy pobyt ve věznici silně zapůsobil. V jednom z rozhovorů prohlásili, že být tam zavřený je jako být pohřbený zaživa, zbavený všech lidských práv. „Když jsme poprvé vstoupili do Rebibbie, prošli jsme různými sekcemi. Viděli jsme lidské bytosti, mladé, staré. Ležely na postelích mlčky s očima nehybně upřenýma. Na lůžkách tráví víc než polovinu svých životů, takže když ve filmu tvrdí, že nejsou
vězni, ale pozorovatelé stropů, je to naprosto přesné.“
Ten útěk i ta naděje, to jsme my
Starší z bratrů Vittorio se narodil v roce 1929 a Paolo o dva roky později. Přišli na svět v srdci Toskánska, v městečku San Miniato nedaleko Pisy, kterému vévodí zbytky starého hradu a náměstí tvořené blokem paláců, někdejších středověkých obchodů. Ani tomuto idylickému místu se však nevyhnula válka a první film – dokument, který Tavianiové natočili v roce 1954 – líčí masakr zdejšího civilního obyvatelstva ustupujícími nacisty, který se odehrál 22. července 1944 za dramatických okolností v místní katedrále.
Na debutu s bratry spolupracoval Cesare Zavattini a snímek San Miniato, červenec 1944 se objevil na festivalu dokumentárních filmů v Pise, kde ho ale cenzura zakázala, protože měl údajně budit pohoršení. První režisérský pokus Tavianiů tedy skončil úředním zákazem a film pak dlouho nemohl na veřejnost. O třicet let
později se ale k motivu vrátili a rozpracovali jej v celovečerním díle Noc svatého Vavřince (1982). Před osmi lety pak dokonce na základě původního filmového dokumentu vznikla divadelní hra.
Bratři pocházeli z rodiny místního advokáta, který zastával antifašistické postoje a byl pronásledován, fašistické komando dokonce vyhodilo do povětří jeho dům. Bratři, mezi nimiž byl minimální věkový rozdíl, tvořili od dětství nerozlučnou dvojici. V jednom rozhovoru vzpomínali, že v pubertě Vittorio rychle vyrostl, zatímco Paolo zůstal malý, což mezi ně vneslo rozkol. „Vittorio se začal vytahovat a být důležitý, dělal malé kšeftíky a pak shromáždil skupinu kluků, která chtěla jet na pomoc Američanům, a mě nechtěli vzít s sebou,“vzpomínal Paolo. A dodal, že to byly jen takové legrační rozmíšky, protože i tak pořád drželi spolu.
Tehdy na konci války také oba objevili, že otec celou dobu spolupracoval s partyzány. Ta doba byla velmi dramatická a pro ně znovu ožila v Noci svatého Vavřince – „ti chlapci, ti lidé, ten útěk a naděje, to jsme byli my,“říkali společně.
Od klukovských let oba milovali film, a když pak Vittorio nastoupil ke studiu práv na pisánské univerzitě, více než paragrafům se věnoval organizování filmových projekcí. Zcela jej okouzlil neorealismus, učarovala mu Rosseliniho Paisa a nakonec v polovině padesátých let – to už měl za sebou první dokument – školu opustil.
Další dokument nazvaný Itálie není chudá země pak natočil pro televizi a v roce 1962 přišel první celovečerní film, který režíroval spolu s Paolem a jejich dlouholetým spolupracovníkem Valentinem Orsinim. Muž na zabití v hlavní roli s Gianem Mariou Volontém je dramatem o mladém odboráři, který se vrací na Sicílii, aby zde vedl osamocený boj proti mafii. Snímek, který vycházel ze skutečných osudů socialisty Salvatora Carnevaleho, zavražděného v Palermu v roce 1955, byl velmi příznivě přijat – na festivalu v Benátkách získal cenu kritiky. S Orsinim pak Tavianiové natočili ještě jeden film, ale počínaje
snímkem Podvratníci z roku 1967 už točili jen ve dvojici. Jejich první samostatné dílo je poněkud ironickou skládačkou, která ukazuje italskou krajní levici poté, co zemřel její dlouholetý vůdce Palmiro Togliatti.
Tavianiové měli od počátku velký cit pro politicko-sociální tematiku a s postupem let se také prohloubila jejich imaginace, schopnost vršit vizuálně silné obrazy, které mají samy o sobě výpovědní hodnotu. Drsnou krásu nalézali právě v prostředí přírody a venkova.
Sicílie a Pirandello
Vrcholem jejich poetiky v tomto směru je určitě Kaos (1984), který vznikl volně podle povídek Luigiho Pirandella (Novely na jeden den, 1922). Ty bezpochyby tvůrce inspirovaly svou tragikomičností, skvělým vyprávěním a smyslem pro detail. Čtyři povídky, prolog a epilog se tu spojily v obraz Sicílie jako archetypální země, v níž jsou vypjaté emoce samozřejmostí a život je zde stejně krásný jako bolestný. V Kaosu Tavianiové opět stavěli na osvědčeném úsporném, až elementárním herectví, které zasadili do působivých obrazů střídajících se v téměř geniálním rytmu.
Film neulpívá v patosu ani tragické póze, naopak je nesený lehkou nadsázkou i empatií vůči hrdinům, jejichž životy jsou často těžké a leckdy i přímo tragické. Realita je ve snímku příjemně rozmlžovaná, což mu dodává až mystický rozměr. Třeba povídka o matce stýskající si po synech, kteří odešli do Ameriky, a odmítající syna, jenž zůstal doma, je naléhavá i komická zároveň. Obrazy, v nichž se z otevřených dveří tmavého interiéru vynoří výsek osvětlené krajiny, nebo záběry, na kterých kamera velmi pomalu snímá vystěhovalce stojící u zídky na vyprahlé cestě, jsou nečekaně působivé svou prostotou a jímavostí.
Úchvatný je epilog, v němž spisovatel přijíždí po letech do rodného sicilského domu, aby zde promlouval s mrtvou matkou a vzpomínal na dětství. V hrdinově mysli se zhmotňují zasuté vzpomínky, výlet plachetnicí na ostrov, kde děti sjíždějí po bílé hoře písku rovnou do moře. Kontrast bílé a azurově modré, unavená matka v černých šatech pod slunečníkem, sotva postřehnutelný zmar uprostřed dne rozzářeného sluncem... Kaos je mistrovské dílo.
Opravdu světovou proslulost ale bratři Tavianiové získali až koncem 70. let filmem Padre padrone, za nějž v roce 1977 obdrželi Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Snímek vznikl podle autobiografického románu italského lingvisty Gavina Leddy, který takřka do svých osmnácti let žil jako negramotný pastevec na Sardinii. V Padre padrone je již styl Tavianiů plně rozvinutý, byť jej pak ještě v pozdějších letech cizelovali. Hrdina snímku, který tvrdě pracuje v drsné přírodě, žije svůj sen a nevzdává se. Jeho vzpoura proti despotickému otci je zároveň působivou metaforou o síle člověka, jeho rozumu, který se nedá svázat, touze po svobodě a poznání. Film je velkým humanistickým poselstvím, neokázalým a přesvědčivým.
Po Padre padrone přišel další úspěch s již zmiňovanou Nocí svatého Vavřince (1982), líčící útěk venkovanů toskánskou krajinou před Němci koncem 2. světové války. Putování končí tragickým masakrem. Snímek, jak již bylo řečeno, má reálný základ a podle slov tvůrců se v něm prolíná jejich paměť s představivostí. Toskánské kořeny byly ostatně pro bratry Tavianiovy vždy hodně důležité. Oba byli přesvědčeni, že právě v Toskánsku vztah přírody a člověka našel rovnováhu. Stejně milovali Sicílii a pravidelně se tam také vraceli. „Na Sicílii se cítíme znovu jako děti. Ten pocit se dostavil, už když jsme tam natáčeli dokumentární filmy v padesátých letech a cestovali po celém ostrově. Byla to Sicílie jiných časů; když jste přišli do vesnice a mluvili s obyvateli, uvědomili jste si, že mají nejen jinou slovní zásobu než vy, ale také jiné znalosti a zkušenosti. Jak řekl Goethe, Sicílie je úrodná poušť. A je to také země, kde si lze dobře představit řeckou tragédii, neboť všechno na tomto ostrově formovalo násilí. A v tom spočívá i její drsná krása.“Na Sicílii se Paolo vrátil tři roky po bratrově smrti ve svém posledním a samostatném snímku Eleonora addio. Název evokuje Pirandellovu novelu, ale hlavně jde o převoz jeho popela do jeho rodiště u Agrigenta. Jde vlastně o road movie, která diváka vede poválečnou Itálií. A je i vzpomínkou a poctou zemřelému bratru.
V tajemných toskánských kopcích
Bratři Tavianiové nenatočili mnoho filmů. Náměty si pečlivě vybírali, jejich dílo tak tvoří jen něco málo přes dvacet snímků. V dalších letech po Noci svatého Vavřince hodně sahali po literárních předlohách. Například po Tolstém (Slunce i v noci, 1990) nebo Goethovi (Spřízněni volbou, 1996) s Isabelle Huppertovou a Jeanem-Huguesem Angladem v hlavních rolích. Sugestivní je také přepis románu arménské autorky Antonie Arslanové Skřivánčí dvůr (2007), popisující genocidu arménského národa tureckou armádou během první světové války.
K italské tematice se vrátili až předposledním snímkem Úžasný Boccaccio (2014), který je do jisté míry přepisem Dekameronu, ale přidává k němu i další vrstvy, které se odvíjejí především od výchozí situace, jíž je morová epidemie. Jde o filmové vyjádření jejich víry, že člověk má vždy schopnost zmobilizovat své síly, aby unikl záhubě. V rozhovoru u příležitosti premiéry mluvila autorská dvojice také o tom, co je utvářelo a bez čeho by jejich tvorba nikdy nemohla vzniknout. „Boccaccio se narodil třicet kilometrů od našeho domova, takže ho považujeme za našeho spoluobčana a jeho fantazii považujeme tak trochu i za svou. A tak je náš film poctou nejen jemu, ale i naší zemi. Když jsme se znovu vrátili do Toskánska, mezi jeho kopce, do krajiny jednoduchých, a přece tajemných linií a ocitli se mezi tisíci vzpomínek, přišel čas znovu přemýšlet o základních věcech života. A dospěli jsme k tomu, že právě zde je možné dosáhnout harmonie, navzdory tomu, že všichni tvrdí, že to nejde.“