Béla Fleck se vrátil do New Yorku
V minulých týdnech se v Česku, a koneckonců i v celé Evropě, hodně mluvilo o americkém banjistovi Bélovi Fleckovi, podnikl totiž evropské turné a v jeho rámci hrál i u nás. Trochu ve stínu je zatím jeho nejnovější album Rhapsody in Blue.
Fleckovy nedávné koncerty nesly název My Bluegrass Heart a uváděny byly tak, že se v nich po nějaké době tento obecně uznávaný nejlepší banjista planety vrací ke kořenům hudby, z níž vyšel, tedy k bluegrassu. Pro mnohé návštěvníky tedy asi bylo překvapení, když hudebník najednou v jedné fázi koncertu se svou hvězdně obsazenou kapelou zcela změnil žánr a pro klasické bluegrassové obsazení zahrál jednu z nejslavnějších skladeb dvacátého století, pohybující se na hraně klasiky a jazzu, Gershwinovu Rhapsody in Blue. Najednou úplně jiné harmonie, jiné melodie, jiné rytmy než ty klasicky bluegrassové, a přitom ty samé nástroje – banjo, mandolína, housle, akustická kytara, kontrabas. V kontextu přece jen stylově vyhraněné většiny koncertu to bylo velmi příjemné osvěžení. Album, kde je tato úprava ve stejném personálním i nástrojovém obsazení také uvedena, toho ovšem nabízí ještě o dost víc.
Hudební portrét velkoměsta
Béla Fleck se originálním zpracováním Gershwina vlastně jaksi „vrátil domů“. Je totiž rodilý Newyorčan a k bluegrassové hudbě, jež je doma ve většinou venkovských státech jako Kentucky nebo Severní a Jižní Karolína, se dostal zprostředkovaně. Také George Gershwin pocházel z New Yorku a jeho hudba z tamního městského prostředí v meziválečné době přímo vycházela, kříží se v ní moderní zvuk klasické hudby s tehdy módním jazzem i nápěvy dobové pop-music. A jeho stěžejní dílo Rhapsody in Blue je přímo považováno za „hudební portrét New Yorku“– zde si můžeme připomenout jeden z nejlepších filmů Woodyho Allena Manhattan, kde patří právě motivy z této skladby ke stěžejním částem hudebního doprovodu.
Může se tedy zdát poněkud bizarní, že Newyorčan Newyorčanovi upravil skladbu, obvykle hranou v seriózních koncertních síních, do hudebního jazyka typického pro vesničany z Jihu. Ale to bychom nesměli vědět, co je Béla Fleck zač. Avantgardní myšlení jako by mu dali do vínku už hudbymilovní rodiče, když jej pojmenovali celým jménem Béla Anton
Leoš Fleck. Ano, samozřejmě podle svých oblíbených hudebních modernistů Bartóka, Weberna a Janáčka. Tomuto vkladu dělá Fleck čest vlastně po celý svůj umělecký život. V osmdesátých letech hrál v kapele New Grass Revival, která dala nový rozměr klasickému bluegrassu nejen generačně, ale také instrumentální úrovní svých členů. Na konci téže dekády sestavil kapelu Flecktones, ve které experimentuje s banjem na bázi jazzu a funky. Měl nesčetně dalších projektů, z nichž k nejpozoruhodnějším patřilo duo s klavíristou Chickem Coreou, které jsme měli to štěstí před lety vidět i u nás. A s oblibou spolupracuje i s řadou hudebníků spadajících do „šuplíku“world music. Za jeden takový projekt, tentokrát s indickými muzikanty, dostal letos hned dvě ceny Grammy. Těmi mimochodem prozatím završil počet „gramofonků na poličce“na obdivuhodný počet sedmnácti (nominací včetně neproměněných nasbíral ke čtyřiceti).
Stručně řečeno, to, že právě teď napadlo Flecka nezvykle instrumentovat a nahrát Gershwina, vlastně při vědomí základních bodů jeho kariéry není nic až tak divného.
Blues i symfonie
Album sestává ze tří hlavních částí. Úvodní nese název Rhapsody in Blue(grass) a je to právě ta verze Gershwina, kterou jsme mohli slyšet 15. února v Brně a o den později v Praze, v každém městě na dvou vyprodaných koncertech, odpoledním a večerním.
Jakýsi střed alba tvoří Rhapsody in Blue s podtitulem Symphonic Orchestra Version. Ta je vlastně nejbližší zavedené podobě skladby včetně úvodní klarinetové melodie, o níž se tvrdí, že patří k tak slavným motivům z oblasti klasické hudby, jako je třeba úvod Beethovenovy Osudové. Zde využil Fleck orchestrálního aranžmá Ferde Grofého, který několik instrumentací vytvořil už pro Gershwina. Aranžoval rapsodii pro premiéru 12. února 1924 (právě v tento den s letošním vročením, tedy přesně sto let po premiéře, Fleckovo album symbolicky vyšlo), ale Fleckem použité aranžmá je pozdější. Zatímco totiž premiéra Rhapsody in Blue v newyorské Aeolian Hall zněla v provedení orchestru Walta Whitmana, který se pohyboval na rozhraní popu, jazzu a klasiky, Fleckova verze je, jak naznačeno, symfonická a tu Ferde Grofé připravil až v roce 1942, tedy pět let po Gershwinově smrti. Je tu ovšem jeden „drobný“rozdíl: klavírní part skladby, ten, který při premiéře a některých dalších provedeních interpretoval sám skladatel, přepsal Béla Fleck pro svoje banjo – a souzvuk místy až hromovládného symfonického orchestru s v podstatě lidovým, původně černošským nástrojem je skutečně pozoruhodný.
Třetí verze rapsodie na albu nese název
Tu v komorním módu nahrálo kvarteto, které má jeden velmi zajímavý rozměr: tři z jeho členů jsou obecně považováni za světově absolutně nejlepší hráče na své nástroje, a navíc všichni v mládí prošli kapelou New Grass Revival. Kromě Flecka coby banjové špičky je to absolutní maestro hry na dobro Jerry Douglas a dechberoucí mandolinista Sam Bush. K čemuž je potřeba dodat, že čtvrtý člen kvarteta Victor Wooten, jinak člen Flecktones, je také fantastický muzikant, jen má jako basista ve svém nástrojovém oboru mnohem větší konkurenci. Přestože se však jedná o session virtuózů, zároveň jsou jmenovaní vesměs muzikanty velmi disciplinovanými, nesebevzhlíživými a zcela přirozenými, takže jejich pětiminutová zkrácená verze rapsodie zrytmizované alespoň tam, kde to šlo, do blues, působí jako „houska na krámě“.
Tři verze Rhapsody in Blue doplňují na albu dvě miniatury pro sólové banjo, původně klavírní Gershwinův ragtime Rialto Ripples , a pak Unidentified Piece For Banjo. Na té je nejzajímavější, že donedávna nebyla známá, Fleck ji objevil v americké Kongresové knihovně v rukopise. Je pozoruhodné, že Gershwin, vlastně skladatel klasické a muzikálové hudby, zohlednil ve své tvorbě i nástroj, který byl v jeho době, tedy ve dvacátých a třicátých letech, určen pouze pro vysloveně lidové jižanské hudebníky a pro kapely tradičního jazzu převážně z New Orleans.
Jak jsme říkali na začátku, zpracovat Rhapsody in Blue do těchto verzí může na první pohled působit jako v první řadě bizarní nápad. Když si ale Fleckovo album poslechneme, nezbavíme se pocitu, že je to ta nejpřirozenější hudba pod sluncem.
Béla Fleck: Rhapsody in Blue vyd. Thirty Tigers 2024