V zeleni to dětem lépe myslí
Environmentalistka a lektorka Šárka Doležalová Křepelková vysvětluje, proč mají děti, které se učí v přírodě, lepší výsledky
Jak zachovat dětem dobrou náladu, nadšení pro učení a kvalitní vztahy ve třídě? Pravidelně je na výuku berte ven, ideálně do co nejzelenějšího prostředí. Tak by ve stručnosti mohla znít rada od lektorky a environmentalistky
Šárky Doležalové Křepelkové.
Ta nedávno obhájila dizertační práci, která se zabývá spojitostí mezi pobytem venku a wellbeingem školních dětí.
Co vás přivedlo zrovna k tématu spojitosti mezi pobytem venku a wellbeingem, tedy pocitem duševního i fyzického komfortu?
LN
Na počátku byl můj osobní zájem. Už v magisterském studiu jsem zkoumala, jak zkušenosti z dětství ovlivňují chování člověka ve vztahu k přírodě v dospělosti. Setkávala jsem se s výzkumy, které ukazovaly, jak čas strávený v přírodě ubývá a jaké to má dopady. V té době jsem začala pracovat v projektu Učíme se venku, kde se to propojilo. V Česku v té době nebyla ještě provedena žádná studie, která by ukazovala, jak pobyt v přírodě prospívá učitelům i dětem. Když se k tomu přidal můj osobní postoj a skutečnost, že je pro mě příroda důležitá, bylo jasné, že se chci tímto tématem začít víc zabývat.
LN Takže napřed jste prošla všechny zahraniční studie?
Přesně tak. Moje disertační práce je o tom, jak příroda působí na psychiku v dětském věku; na kognitivní, emoční i sociální stránku osobnosti. Jak ovlivňuje pozornost, schopnost regenerace, rozvoj exekutivních funkcí – například na schopnost se rozhodovat nebo kontrolovat sám sebe a svoje projevy. Najdete tam kapitoly o tom, jak příroda snižuje stres, jak ovlivňuje krátkodobě i dlouhodobě náladu, ale i morální hodnoty, estetické cítění. Nejvíc je popsán vliv přírody na kognitivní funkce a obnovu pozornosti, a také vliv na snižování stresu. Tyto oblasti se opírají o teorie a jsou podložené největším množstvím výzkumů.
LN Co a jak jste konkrétně zkoumala?
Wellbeing je pojem, který se skládá z mnoha rovin, je komplexní. Pro to, abyste jej mohli měřit, ale potřebujete konkrétní nástroje a ukazatele. Já jsem zvolila tři hlavní aspekty. První je mentální, tedy jak příroda působí na výkon a pozornost v rámci výuky. Druhý je vliv na naše emoce – aktuální náladu a nakonec jaký má kontakt s přírodou vliv na sociální chování.
Výzkum byl proveden formou kvantitativní srovnávací studie. Oslovila jsem učitele, aby v paralelních třídách učili tu samou látku, jednou venku a jednou ve třídě. Potřebná data zaznamenávaly děti do dotazníku. Srovnávala jsem, jakým způsobem to, zda se děti učí venku, nebo vevnitř, ovlivňuje jejich pozornost, náladu a sociální chování. To znamená, jestli byla jejich pozornost po skončení hodiny větší, nebo menší než na začátku, jak se změnily jejich emoce nebo zda se nějakým způsobem změnilo jejich sociální chování.
LN Jak se vám dařilo to exaktně změřit?
Samozřejmě to není stejně validní, jako bych prováděla experiment někde v laboratoři. I když se můžete snažit, aby opravdu hodiny byly srovnatelné, do výsledků vždy promlouvá spousta proměnných. Určitě tam hraje roli, jak mají děti rády daný předmět a učitele, jestli jsou nebo nejsou zvyklé chodit v rámci výuky ven.
Nicméně v přímé závislosti na množství zeleně i tak u dětí prokazatelně vzrostly pozitivní emoce a negativní naopak klesly. Děti jsou dle výsledků venku uvolněnější, veselejší a nadšenější. Navíc, když se učí venku, mnohem déle si udrží zvědavost a soustředění na učivo. Jakýkoliv čas strávený v přírodě je smysluplný, stačí jít ven i na jednu či dvě vyučovací hodiny. Čím déle ale děti venku v přírodě jsou, tím větší benefity to přináší.
LN A co pozornost a učení?
Ukázalo se, že pozornost je vyšší v případě prostředí s vyšší listovou pokryvností. V podstatě jde o to, že v hodně otevřeném prostoru mají děti tendenci se víc rozbíhat a hrát si, s výhledem do okolí se mohou častěji objevovat různé rušivé vlivy. V momentě, kdy nad nimi listy vytvářejí jakousi přirozenou stříšku nebo baldachýn, dokážou se na zadaný úkol více soustředit a mohou mít i lepší výsledky.
Jak má vlastně vypadat ten přírodní prostor, aby byl pro učení co nejlepší? A můžeme toho dosáhnout i v centru velkého města?
LN
Každý koutek zeleně se počítá. Když je škola v centru města, každý lístek je velké plus, ať už jde třeba o rostliny ve třídách a na chodbách, nebo truhlík s bylinkami, které si děti zasadily. Sčítá se to. Samozřejmě, když jsme venku, tak se přidávají i další faktory, jako je čerstvý vzduch nebo přirozené světlo, možnost pohybu. Ale i zeleň v interiéru je skvělá, stejně jako stromy před okny, v parku nebo ve školní zahradě. Největší výhodu mají samozřejmě školy na okraji města, kde mají hned za dveřmi louku nebo les a mohou trávit venku mnohem více času.
A ví se, kolik času stráveného venku je vlastně minimálně doporučováno? Děti ve školce například tráví mnohem víc času na procházce nebo na zahradě než děti na prvním stupni. To se jejich potřeba pobytu venku s nástupem do školy tolik snižuje?
LN
Určitě ne. Spíš bych řekla, že potřeba být venku a objevovat svět kolem sebe na prvním stupni stoupá. Snižuje se z vývojového hlediska v dospívání a zase narůstá v dospělosti, kdy máme po útlumu v pubertě tendenci se do přírody vracet.
Nenarazila jsem na studii, která by prokazovala, jestli je pět hodin nebo celý den venku přínosnější než dvě hodiny. Najdeme ale studie, které říkají, že už dvacet minut má vliv na obnovu pozornosti a celkovou regeneraci.
Už i dvacetiminutová přestávka, kdy děti vyběhnou ven a nemusí nic řešit, jen si hrají a dýchají čerstvý vzduch, má tedy přínos. Nicméně odborníci říkají, že hodina denně venku je naprosté minimum. Jednou týdně je pak vhodné, aby děti vyrazily například do lesa nebo lesoparku, kde je mnohem víc zeleně než na běžné ulici nebo školní zahradě. Jednou za měsíc bychom měli strávit víkend někde mimo město, mimo zástavbu. A jednou za rok bychom na týden měli vyjet někam úplně do divočiny, mimo civilizaci.
LN Vždycky když něco podobného slyším, tak si říkám – poškozuju svoje děti tím, že je vychovávám ve městě? A je český venkov plný nadšených, zdravých, emočně regulovaných lidí?
Sama žiji na vesnici a vidím, že každé místo má svoje benefity. Město poskytuje kulturu, sociální interakce, služby, parky, často přístup k pestřejší a zdravější stravě. Na vesnici máte možnost trávit více času venku, kde je pro to přirozeně více prostoru. Jenže když sedíte většinu času doma s mobilem či tabletem, tak je úplně jedno, jestli jste ve městě, nebo na vesnici. Je to o našem přístupu.
LN Podílíte se i na projektu Učíme se venku. Ten mimo jiné nabízí pedagogům metodiky, aby dokázali s dětmi trávit čas venku účelně. Proč dnes učitelé s žáky tak málo chodí ven, ačkoliv výzkumy ukazují, jak je to prospěšné?
Opakovaně u učitelů narážíme na různé překážky, které jim brání brát děti ven nebo tam s nimi trávit více času. Nejčastěji slyšíme obavu, že nestihnou probrat potřebné učivo, protože tam žáci nedávají pozor. Nebo že učení venku je kvůli dopravě a pestrému prostředí nebezpečné. My potom nabízíme pohled, jak je to doopravdy, a nástroje, jak to vyzkoušet.
LN Jejich námitky tedy nejsou oprávněné?
Výzkumy říkají opak. Je ale potřeba, aby si děti venku zvykaly postupně. V momentě, kdy nejsou zvyklé chodit ven a vezmete je tam poprvé, mohou být opravdu jako utržené ze řetězu. Najednou si kompenzují to, že do té doby musely bez hnutí sedět, mají prostor uvolnit přetlak z nedostatku pohybu. Pochopitelně běhají a objevují. Je nutné dát jim prostor, aby se mohly vyběhat, aby si zvykly na jiné prostředí s odlišnými podněty. I o tom je podpora wellbeingu ve školách. Až teprve tehdy, když mají venkovní
prostředí zmapované, mohou se začít opravdu učit. Pak funguje i předpoklad, že se venku učí rychleji, efektivněji a mají lepší výsledky. Učitelé ale často do této fáze nedojdou a odradí je hned první zkušenost, kdy mají pocit, že nad dětmi ztratili kontrolu.
Což samozřejmě hrozí průšvihem…
LN
Pokud mám školní zahradu, tak tam můžu žáky vypustit. Pokud pracuji v městské škole a hned vedle je silnice s hustou dopravou, je tam často obrovská obava z bezpečnosti. I tak je ale možné chodit ven. Je potřeba věnovat víc času nastavení pravidel, aby všechno bylo v pořádku. U druhého stupně narážíme na limity 45minutových hodin. Za takový čas vlastně není moc reálné se vypravit ven a něco pořádného tam stihnout. Na prvním stupni je snazší učit v blocích a tím vytvářet více možností k pobytu venku. To bývají ty hlavní důvody, proč učitelé a děti tráví venku méně času, než by třeba i chtěli.
Ale když se překážky podaří odstranit, doba strávená venku se víc a víc prodlužuje. Protože na vlastní oči vidí, jaké to má výhody, například že problémové děti venku vůbec problematické chování nevykazují.
Když se děti učí venku, mnohem déle si udrží zvědavost a soustředění na učivo. Jakýkoliv čas strávený v přírodě je smysluplný...
Potřeba být venku na 1. stupni ZŠ stoupá. Snižuje se v dospívání a narůstá zase v dospělosti, kdy máme tendenci se do přírody vracet.
Malé děti bývají v přírodě moc rády, ale co teenageři? Pro ty je procházka v přírodě často naprosto „trapná“.
LN
U dospívajících výrazně zvyšuje pocit wellbeingu, když tráví čas v přírodě s vrstevníky, protože v rámci tohoto životního období jsou právě vrstevnické vztahy důležité. Takže je ideální, pokud se dospívajícím vytvoří prostor, kde mohou tyto vztahy posilovat. Podle jednoho nedávného výzkumu má na dospívající největší vliv, když jsou v přírodě právě s kamarády. Moje doporučení je vytvářet venku příležitosti, kdy tam není nuda. Když se jim ukáže, že čas venku je zábavný a hodnotný, tak budou i ochotnější k tomu, jít ven.
LN Přijde mi zajímavé, že v dospělém věku se člověk do přírody má zase tendenci vracet…
Ano, pokud v předškolním a mladším školním věku vznikne emoční pouto k přírodě. To znamená, že cítíme, že příroda je pro nás blízké a zajímavé místo, kde se cítíme bezpečně. Pak ani nevadí, že v dospívání dojde k tomu zmíněnému propadu. Protože ta vazba a pouto tam zůstávají a lidé mají v dospělosti znovu tendenci přírodu vyhledávat. Berou ji jako něco hodnotného a cenného, k čemu je potřeba se vztahovat. A je dokázáno, že dospělí, kteří si jako malé děti vytvořili vztah k přírodě, ji potom jsou ochotni mnohem víc opatrovat a chránit.