Transfery štěstí
Přítelkyně Ivanka mi svěřila, že dopsala poslední vůli a já jako nejmilejší kamarádka obdržím její nejmilejší vázu z míšenského porcelánu. Ivanka je jen o málo starší než já a zdravá jako řípa, takže realizace záměru snad hned tak nehrozí, ale stejně jsem se vyděsila. Jestli se něco do našeho malého a poněkud netypického obydlí absolutně nevejde, je to další váza.
Měla bych poděkovat osudu, mám kolem sebe lidi, kteří mne chtějí učinit šťastnou. Třeba děti. Nedávno jsem strávila čtyři dny v nemocnici, a než jsem se vrátila, dcera se rozhodla udělat mi za účelem mého blaha v domácnosti trochu pořádek. Od té doby sahám navyklými pohyby na známá místa marně. Anglický slovník neleží vedle křesla, nýbrž lícuje v knihovně se slovníkem německým a francouzským, teplé domácí návleky nenahmatám pod polštářem ani pod kanapem, jelikož se vrátily k ostatním domácím přezůvkám do botníku, postříbřené mejdlíčko, co vypadalo jako reklamní krám, ale ve skutečnosti dokázalo zbavit ruce pachu cibule i ryb, z kuchyňské linky zmizelo bůhví kam. Moje hodná holčička zkrátka miluje pořádek a nevěří, že by někdo mohl být šťasten bez něj. Hrozím se představy, že by mne chtěl učinit šťastnou někdo, kdo miluje papoušky a nevěří, že se lze dobrat spokojenosti bez nich.
Pořád mám puštěné nějaké médium, což prý není dobře na psychiku (musím potvrdit), ale na druhou stranu to časem vybuduje i jistou imunitu. Už se proto nerozčiluju, jako se rozčilují sami komentátoři například nad Robertem Ficem.
V pondělí mě z rádia přesvědčovali, že slovenský premiér zlovolně lže, když naznačuje, že západní země uvažují o posílání vojenských pozemních jednotek na Ukrajinu, v úterý se ukázalo, že tak úplně nelže. Mám dojem, že rozčilených komentátorů přibývá. Když vyjdete mezi lidi, zjistíte, že přibývá i těch, co na média nadávají: „Už to nemůžu poslouchat,“říkala mi Dáša. „Co si mám myslet, když mi tvrdí, že Ukrajina zvítězí, a hned nato, že Rusové zase postoupili kus na západ?“
Dáša řeší spíš synka. Hodně matek řeší synky, do kterých vkládaly spoustu úsilí, ale když nastal čas, aby úsilí vykázali taky oni, tedy ti synkové, ukázalo se, že na jejich straně žádné není nebo je ho málo. Ke štěstí jim stačí chytré telefony. Zajímavé, s holčičkami je problémů míň. Některé pravda nejedí, jak by měly, protože jim jakýsi vnitřní hlas říká, že by byly tlusté a nešťastné, ale není jich zas tak moc a většinou z toho vyrostou. Tedy v případě, že najdou partnera, který jim dá najevo, že jsou tak akorát a skvělé, jenomže, jak říkám, potenciální partneři se nepřetrhnou, protože jenom koukají do těch mobilů. Tady vidím určité nebezpečí. Nebezpečí, že všichni nebudou šťastni a svět nebude lepší. Na druhou stranu jsem si skoro jistá, že se skoro vždycky najde někdo, kdo se bude snažit, aby byli. A to se taky počítá, ne?