Rána pro japonskou identitu
Japonsko již není třetí ekonomikou světa. Tamní hospodářství je nemocné a léčení bude vyžadovat změny politické, firemní i kulturní
Před dvěma týdny vláda v Tokiu oznámila, že hrubý domácí produkt Japonska v roce 2023 dosáhl 4,21 bilionu dolarů. To je o čtvrt bilionu méně než německé HDP za stejný rok. Naposledy mělo Japonsko menší hospodářský výstup než Spolková republika v roce 1967. Od té chvíle bylo druhou nejsilnější ekonomikou světa a tuto pozici si udrželo dalších čtyřicet let. Až v roce 2010 jej předstihla Čína a nyní, po více než půl století, znovu Německo.
Jak na tento vývoj reagovaly obě země? Němci si uvědomují, že se jedná o Pyrrhovo vítězství, a moc neslavili. Například Die Welt, Deutsche Welle či Rheinische Post žádný článek nevydaly. Pokud nějaké reakce nalezneme, jako u deníku Süddeutsche Zeitung či Frankfurter Allgemeine, byly velmi umírněné. Němečtí analytici se zaměřili převážně na problémy Japonska.
Správně identifikovali, že hlavním důvodem pro změnu pozic obou zemí je dlouhodobě slabý kurz jenu k americkému dolaru, na jehož bázi světové srovnávání HDP probíhá. Jde tedy spíše o nominální pohyb než o zhodnocení německé ekonomiky, která, jak Němci vědí, trpí dlouhodobě podobnými strukturálními problémy.
Změna rolí
Japonští komentátoři se také často zaměřili na vliv slabého jenu se zdůrazněním, že nominální HDP není dobrým ukazatelem pro zdraví ekonomiky. Přesto byla celková reakce v zemi vycházejícího slunce značně odlišná. Téma ztráty pozice bylo debatováno na všech televizích kanálech, v rádiích či na stránkách hlavních deníků. Asahi, Mainichi a Yomiuri šimbun nabídly hned několik plnohodnotných článků zabývajících se danou situací.
Toto nelze vnímat jen jako kulturní reflexi Japonců, kteří tradičně kladou velký důraz na formální hierarchie. Zpráva o dalším propadu ekonomiky zasáhla národní identitu země. Ta byla od 60. let vystavěna na představě, že Japonsko je ekonomická supervelmoc. Tento koncept značně ovlivňoval přístup Japonců ke světu, jakož i vnímání
Japonska v okolních státech. Pocit pokračujícího ekonomického oslabovaní může tak mít za následek, že japonská společnost bude ještě méně ochotna podporovat asertivní politiku (včetně většího vyzbrojování), o kterou se vládnoucí LDP dlouhodobě snaží.
Japonci chápou, že nominální pokles HDP byl způsoben měnovým kurzem, avšak důvod pro pokračující slabost národní měny ukazuje na daleko závažnější problémy. Ty se projevují i v jejich běžných životech. Japonské domácnosti již nepřekypují výrobky firem Sharp, Fujitsu, NEC, Toshiba či Panasonic. Pokud si dnes Japonec koupí televizi, počítač či mobilní telefon, často končí s produkty firem Apple, Samsung či LG. Pryč je také doba, kdy Japonci cestovali po světě, skupovali nemovitosti a vnímali cizí destinace jako levné příležitosti pro zábavu a shopping. Japonsko se dnes naopak stává místem, kam si Jihokorejci a Číňané jezdí užívat vzhledem k přijatelné cenové hladině a stále vysoké úrovni služeb.
Tokio či Ósaka také nejsou již centrem technologických inovací. Ty bychom hledali tyto dny spíše v Sillcon Valley, Pekingu, Bangalóru či Tel Avivu. V neposlední řadě Japonsko již není domovem pro největší firmy světa. Jestliže v roce 1989 třicet dva z padesáti firem s největší kapitálovou marketizací
pocházelo z japonských ostrovů, dnes je to jen jedna, Toyota.
Postupný úpadek japonské ekonomiky v posledních třiceti letech je zachycen v různých ekonomických ukazatelích. Například japonský podíl na světovém produktu klesl ze 17,8 procenta v roce 1995 na 4,2 procenta v roce 2022. Z hlediska státního dluhu je Japonsko nejzadluženější zemí světa a suverénně předbíhá místa, jako je Súdán či Řecko. V oblasti produktivity práce země vycházejícího slunce okupuje spodní patra žebříčku zemí OECD. To se také projevuje ve mzdách, které „rostly“mezi roky 2000 a 2022 průměrně o 0,2 procenta ročně. Jinými slovy řečeno, Japonci dnes vydělávají zhruba stejně jako před dvaceti lety (a pokud zvážíme inflaci z posledních dvou let, tak méně).
V neposlední řadě japonské HDP na osobu vyjádřeno v paritě kupní síly (daleko přesnější index bohatství a produktivity země) činilo dle Světové banky 45 850 dolarů v roce 2022. Jižní Korea, Tchaj-wan či dokonce Česko a Slovinsko
zaznamenaly lepší výsledek, a to nehovoříme o zemích jako Německo, Švédsko či Austrálie, které předběhly Japonsko o deset tisíc dolarů. Ještě v polovině 90. let ve stejné kategorii těmto zemím dominovalo právě Japonsko. Myšlenka, že by ekonomiky bývalého východního bloku mohly být srovnávány, pak byla absurdní.
Vyhýbání se změnám
Jak tento postupný úpadek japonské ekonomiky vysvětlit? V posledních třech dekádách bylo na toto téma napsáno tisíce článků, vědeckých statí a knih. Teorií je mnoho. Některé poukazují na změny ve struktuře mezinárodního obchodu po konci studené války, na chyby v monetární a fiskální politice japonské vlády a centrální banky či na dlouhodobou koncentraci moci v rukou konzervativní LDP. Jiné argumenty se zaměřují na úroveň firemní a často vyzdvihují pokles ochoty riskovat, špatný manažerský styl nebo pracovní prostředí či strategické chyby ve výrobním a investičním procesu. V neposlední řadě máme mnoho autorů, kteří poukazují na problémy společenské – rigidní vzdělávací systém, genderovou nerovnost či rapidně stárnoucí populaci.
Ve skutečnosti jde o shluk mnoha faktorů a diagnóza se liší nejen dekáda od dekády, odvětví od odvětví, ale také region od regionu. Obecně lze říci, že japonská ekonomika je nemocná komplexně a léčení bude vyžadovat bolestné změny na úrovní politické, firemní i kulturní. Těmto změnám se však doposud Japonci vyhýbají. Do určité míry to je pochopitelné.
Přes upadající ekonomickou vitalitu Japonsko zůstává zemí, kde si lidé užívají svobod, komfortu, stability a bezpečí jako v málokteré jiné zemi. Japonci mají fungující státní sféru, infrastrukturu, vynikající zdravotní péči, nejdelší dobu dožití a celkově nemohou mít pocit, že jsou na tom hůře než jejich sousedé. Na této úrovni je příjímání postupného ekonomického upadání (a slovo postupné je zde zásadní) daleko jednodušší. Následující léta ukážou, zda tato země bude nadále směrovat k pozici, kterou zastávala tradičně před reformami Meidži, jež vytvořily moderní Japonsko – tedy jako solidní, avšak spíše periferní ekonomika Asie – či zda v sobě nalezne novou dynamiku, která tolikrát hnala její společnost v 19. a 20. století.
Přes upadající ekonomickou vitalitu Japonsko zůstává zemí, kde si lidé užívají svobod, komfortu, stability a bezpečí jako v málokteré jiné zemi