Parta komiků z Kremlu v Dejvicích
Režisér Michal Vajdička a dramaturg Daniel Majling uvedli v Dejvickém divadle inscenaci Ztratili jsme Stalina, obludnou frašku, která vychází z komiksů Fabiena Nuryho a Thierryho Robina. Ta se inspirovala historickou situací boje o moc po smrti Stalina v roce 1953. Na jevišti se odehrává místy hodně absurdní šaškárna v podání osiřelého kremelského politbyra, které s vervou a vynalézavostí ztvárňuje sehraná herecká sestava. Vévodí jí neuvěřitelně výrazově proměnlivý Jaroslav Plesl v roli Nikity Chruščova.
Možná je na to všem nejmrazivější, že tahle divoká a místy hodně absurdní fraška je vlastně pravdivá, jakkoliv využívá až obludnou nadsázku. Kremelská „věrchuška“si po Stalinově smrti začala jít tvrdě po krku a vzájemně se eliminovat, palmu vítězství si nakonec odnesl Chruščov. Stejně jako po Brežněvově smrti, kdy se u moci udržel až třetí nástupník Gorbačov. To, co se jeví tak nadsazené, jsou holá fakta, třeba poté, co Stalina sklátila mrtvice, byli všichni kolem něj hrůzou bez sebe a netroufli si mu pomalu ani zavolat lékaře, ostatně Stalin jich už předtím většinu zlikvidoval.
Potenciál textu se ukrývá v promyšleném vršení absurdních situací, které šílený strach z diktátora předvádí v mnoha polohách počínaje expozé v koncertní síni, kde hrůzou zcepenělý ředitel (Vladimír Polívka) předvádí neskutečné kejkle, aby vyhověl Stalinovu přání mít nahrávku právě skončeného vystoupení. Michal Vajdička nejenom akcentuje
tyto různé projevy strachu, ale také modeluje partu z Kremlu jako sestavu primitivních gangsterů, zločinců, kteří svou moc zneužívají, ovšem když přijde na lámání chleba, jsou to jen ubožáci a zbabělci. A ti ve strachu horečnatě spekulují, jak se udržet u vesla, i proto režie účinně udržuje atmosféru chaosu, stálé nejistoty a latentních zvratů. Ostatně politik jako gangster je staré téma, s kterým si pohrál i Bertolt Brecht.
Extrémní fraška a ostré karikatury
Scénograf Pavel Andraško šikovně „vyfutroval“malé jeviště Dejvického divadla dřevěným obložením, které evokuje pompéznost vládních pevností své doby.
Zároveň tak vznikl prostor, který jako by neměl únikové cesty, anebo je má, ale každý je nezná, což v inscenaci opakovaně zafunguje. Ze zasedací síně se změní v zákulisí haly, kde se odehrává Stalinův pohřeb, diváci vidí rub jeho velkého portrétu a maršálovým okem lze pak šmírovat, co se u katafalku děje.
Katarína Hollá navlékla partu kremelských komiků do příšerných kalhot s vysokým pasem a špatně padnoucích sak a mantlů. Vyhlížejí přiboudle a nepřestávají chlastat. Je to vážně směšná menažerie: Chruščov (Jaroslav Plesl) ještě se zbytky vlasů a úlisným výrazem, Berija (Tomáš Jeřábek) slizký a suverénní do posledního okamžiku, Molotov (Pavel Šimčík) programový
posera, který je vyreklamován na poslední chvíli ze seznamu pro gulag, ale stejně nic nechápe, nebo raději ani nechce. Malenkov (Lukáš Příkazský) samolibý trouba, který si hned navlékne bílou maršálskou uniformu, ale moc mu to nepomůže, generál Žukov (Petr Vršek) zupácký ožrala, který se ohlašuje zvoněním metálů připomínajícím rolničky, ale pánové se ho bojí, protože na rozdíl od nich se neklepe hrůzou.
A dámy – Stalinova dcera Světlana (Klára Melíšová) jako další alkoholická až pomatená troska, která není pomalu schopná říct ani srozumitelné slovo, což ale Melíšková přehrává víc, než je nutné. Ovšem její výstup s kožešinou kolem krku, která v její choré
mysli obživne a chce ji uškrtit, je dokonalý. Boa hodí na Chruščova a ten kožešinu umlátí o stěnu. A je tu ještě tajemná a svůdná virtuoska Marie (Anna Fialová), která vlastně všechno spustila.
Vajdička od počátku inscenuje extrémní frašku a postavy jsou také pojaté jako ostré karikatury, směšné a trapné, jsou to tragičtí klauni – chovají se a vypadají tak i se svými alkoholickými nosy a jejich bezpáteřnost, arogance a tupost je bezpečně vede ke zradám a manipulacím. Ale tenhle sarkastický výsměch je zároveň úžasně zábavný, v divadelní adaptaci slovní šavlovačky vycházejí báječně, pomáhá tomu i svižné tempo a nasazení. Sarkastické i vulgární poznámky jsou trefné a dotvářejí obraz primitivů u moci, kteří nakonec zůstanou jen směšnými panáky, kteří páchali zlo. Možnost vysmát se takovým parchantům je velmi osvobozující.
Hned úvodní tahanice ve dveřích o Stalinovu mrtvolu je zábavná pohybová klauniáda, a i když asi nelze úplně přesně identifikovat Majlingovy inovace původního textu, mnoho ze slovního humoru, který tu zazní, bude nejspíš domácího původu, třeba když Berija vytáhne propisovačku a půjčí ji Malenkovi, který si ji zálibně prohlíží a pak praví, to je naše? načež Berija zařve ne. Malenkov nakonec propisovačku samozřejmě ukradne. Anebo Žukovův „vejšplecht“Nikito, ty máš koule jako Kreml báně!
Když Chruščov mlátil botou o stůl
Je to přehlídka situačních gagů a komediální vynalézavosti, třeba když Malenkov Lukáše Příkazského trvá na tom, že na něj Berija nic nemá, jelikož stál jinde než ostatní, když jim vyhrožoval. V závěrečné části gradují Chruščovovy intriky, moc hezky vychází, když mlátí botou o stůl, což je připomínka jeho vybraného chování v OSN. Plesl střídá hysterické záchvaty s ledovým klidem a zákeřným vemlouváním, vzápětí zase řve jak blázen. Ztratili jsme Stalina v Dejvicích předvádí zločineckou bandu z Kremlu z dávno minulých let, ale tahle politická satira má obecnější platnost a každého diváka musí napadnout, jak to asi vypadá v Kremlu dnes a jak to bude vypadat při další výměně politbyra. A on taky není ve světě jen Kreml...
Fabien Nury/Thierry Robin:
Ztratili jsme Stalina
Divadelní adaptace: Daniel Majling
Režie: Michal Vajdička
Scéna: Pavol Andraško
Kostýmy: Katarína Hollá
Hudba: Michal Novinski
Dramaturgie: Eva Suková, Daniel Majling
Dejvické divadlo, premiéra 3. 3.