Známý i neznámý Rothko
Po pětadvaceti letech se Paříž těší z výstavy Marka Rothka, která je největší prezentací amerického malíře nejen ve Francii, ale v celé Evropě.
Ve Fondation Louis Vuitton u Buloňského lesíka je 115 Rothkových děl rozmístěno do všech sálů čtyřpatrové budovy. Ještě více než o proslulá plně barevná plátna, definující Rothka jako malíře abstraktního expresionismu, projevují návštěvníci zájem o jeho neznámé prvotiny.
Na expozici, reflektující celou umělcovu tvorbu, poskytly Rothkovy práce i instituce skoupé na zápůjčky. Výjimečně se do Paříže dostaly obrazy z londýnské Tate Gallery. Z devíti obrazů se sytými tmavými odstíny, věnovaných britské galerii samotným autorem v roce 1969, zřídila Tate ve svých prostorách Rothkův sál. Díla, původně vytvořená pro výzdobu luxusní restaurace v New Yorku, opouštějí Londýn jen při zcela mimořádných příležitostech.
Pro návštěvníky je možná ještě přitažlivější setkání s Rothkovými díly ukrytými v soukromých sbírkách, z nichž mnohá nebyla nikdy k vidění. Rodina ze své pozůstalosti poskytla obrazy, které jsou cenným svědectvím Rothkova složitého vývoje a jeho cesty k abstrakci. Nejznámějším červeným, tmavě šedým a modrým plátnům předcházely obsahem i formou odlišné práce. Vystaven je například olej Portrét z roku 1936, kdy bylo malíři třiatřicet let. Za dalších třiatřicet let se Rothko, již jako malíř abstraktních barevných bloků, zasebevraždil.
Tragický námět z antiky
Ze soukromé kolekce jsou k vidění bezejmenné obrazy zobrazující akt ženy, dvojici s podobou umělcových rodičů a mnoho dalších. Mezi nimi vyniká dílo Pocta Ifigenii vytvořené kombinovanou technikou. Tragický námět z antiky zpracoval umělec osobitě, zkombinoval prvky ze starého Řecka a ze světa roku 1942, kdy obraz vznikl. Surrealistická inspirace je zase patrna na obraze Znamení orla. Vystaveny jsou také známé práce z dob Rothkových malířských začátků, jejichž tématem je newyorské metro.
Na koncepci výstavy, která neopomíjí žádný detail z umělcovy kariéry a která prostřednictvím videa a rodinných fotografií odhaluje i jeho životní peripetie, se zřetelně podepsal spolukurátor Christopher Rothko, malířův syn. Jeho ideou je přiblížit otcovo dílo několika generacím. Spolu s hlavní kurátorkou výstavy Suzanne Pagé se domnívá, že pouhá dvě díla, jimiž je Mark Rothko zastoupen ve Francii v Centre Georges Pompidou, nejsou pro posouzení Rothkova uměleckého odkazu dostačující.
Vibrující plochy
Největší část expozice je pochopitelně věnována abstrakci, k níž začal Rothko směřovat kolem roku 1948 a která z něho učinila ikonu moderního umění. Bloky barev, navozující dojem vibrujících ploch, které se do sebe vpíjejí, umělec postupně redukuje na jednobarevná pole. Vznikala díla, jejichž zrod nebyl omezován vztahem obsahu a formy, ale vyjádřením lidských emocí prostřednictvím barev.
Syn Christopher Rothko, povoláním klinický psycholog, zdůrazňuje, že si jeho otec nepřál, aby ho lidé vnímali jako nanášeče barvy do čtverečků. „Stejně jako Monet i můj otec potřebuje citlivého diváka. Malba pro něho byla především zážitkem, který chtěl nabídnout veřejnosti, rozhodně ne souhrnem vyčpělých myšlenek,“řekl Christopher v Paříži.
Poslední dva sály, přeplněné velkými jednobarevnými plátny, svědčí o autorově pozvolném přesunu od extáze k tragédii. Světlejší verze působí na diváka jako pozitivní hra levitujících odstínů. Avšak pozdější, stále se ztmavující témbr je natolik sugestivní, že může vyvolat až úzkost. Ta se při pohledu na nedokončené rudé plátno, které se v ateliéru našlo u těla umělce, nakonec opravdu dostaví.
Rothko však tyto emoce vyvolat nechtěl, experimentoval s šedou, černou a rudou, aby navázal kontakt s diváky a vzbudil u nich dojem, že na ně z obrazů dopadá světlo. Výstava končí mottem Cesta nikam s odkazem na neuskutečněnou zakázku. Černá a šedá plátna doplňují v posledním sále figurální skulptury švýcarského sochaře Alberta Giacomettiho. Obrazy Rothko namaloval v roce 1969, rok před smrtí, kdy byl osloven pařížskou centrálou UNESCO, aby vytvořil obrazy, které vystaví společně se sochami Giacomettiho.
Realizace expozice je perfektní, dokonale ctí potřeby vystavených děl. Tlumené nasvícení vybraných obrazů dotváří potřebnou atmosféru. Jediným nedostatkem je nával lidí. Přestože jsou zájemci pouštěni dovnitř v intervalech a v omezeném počtu, před každým plátnem se mačká skupinka lidí. A všichni fotí.
Fondation Louis Vuitton, Paříž, do 2. 4.