Jak jsem se mýlil v Macronovi
Exministr obrany a europoslanec Alexandr Vondra (ODS) vždy patřil mezi zastánce co možná nejtěsnější spolupráce s USA. Transatlantická vazba pro něj byla určující. Často kritizoval kroky Paříže a jejího prezidenta Emanuela Macrona. V rozhovoru pro LN teď přiznává, že udělal zásadní obrat. Macronova úterní cesta do Česka byla dle něj nejdůležitější návštěvou vlády premiéra Petra Fialy.
S prezidentem Macronem jste po jeho vystoupení na jaderném fóru v Rudolfinu krátce hovořil. Co jste mu řekl?
LN
Že jsem 35 let čekal na to, až přijede do Prahy prezident Francie, „vysekne“projev, který bude mít strategickou dimenzi a Češi mu porozumí. Toho jsem se v úterý dočkal, takže jsem mu za to poděkoval. Zmínil jsem také, že jsme společně s francouzským europoslancem Christophem Grudlerem založili jadernou alianci v Evropském parlamentu.
LN Jak významná návštěva to byla?
Podle mne to byla nejdůležitější zahraničněpolitická návštěva této vlády. Pozvat ho samozřejmě ale musel prezident Pavel, za což mu patří dík. Dal bych Macronovu cestu do kontrastu s návštěvou německého kancléře Olafa Scholze, která se odehrála před dvěma lety, když Ukrajina čelila počátku ruské agrese. Místo toho, aby během přednášky na Karlově univerzitě mluvil o tom, co dělat na záchranu napadené země, hovořil o tom, že se máme vzdát práva veta a rozšiřovat většinové hlasování v EU.
Mluvil daleko víc o vzdálené bezpečnostní a politické architektuře Evropy a naopak málo o tom, co je třeba dělat ihned. Macron je intelektem nad mnoha ostatními a zároveň chápe pravidla hry dnešní politiky, která vyžaduje akci, a ne debatu z katedry. Jaderná renesance i to, jak ji provázal s klimatickou politikou, je něco, co je v souladu s českými životními zájmy. Chápe, že Evropa teď nepotřebuje inspirativní debatu o své architektuře.
LN Vy jste ale v minulosti patřil spíše ke kritikům Macrona. Co ta změna?
Macron se hodně posunul od svého projevu na Sorbonně v roce 2017 během svého prvního prezidentského mandátu, kdy rýsoval obrovské plány, ale skutek utekl. Nyní už to není o nějaké evropské armádě, ale o tom, jak modernizovat ozbrojené síly a zvýšit výdaje na obranu. V tomto ohledu je nejvýraznější politickou osobností západní Evropy. Jeho zájmy zároveň ladí s těmi našimi. Na jaderném fóru v Praze mluvil navíc anglicky, což bylo silné gesto a výraz politického realismu. Oslovilo mě to.
Takže už nechystáte pokračování eseje Antimacron, který jste před časem vydal?
LN
Esej Antimacron jsem napsal v reakci na projev na Sorbonně. Tehdy jsem se vymezoval vůči velkým strukturálně architektonickým plánům, protože Evropa potřebuje něco jiného. Jde o konkrétní skutky, aby se nepotopila v globální soutěži s Čínou a dalšími hráči. Francie v minulosti sázela na regulaci. Macron však pochopil, že do soutěže s Čínou musíme jít s veškerou vervou. Nechceme, aby průmysl Evropu opustil, ale aby se inovoval. To je náš elementární zájem, protože jsme zemí s mimořádně vysokým podílem průmyslu na národním hospodářství. Řešením není tu vytvořit Yellowstonský národní park, pří vší úctě k životnímu prostředí. Jeden z důvodů, proč jsem upustil od dopsání knihy Antimacron, byl dán spoluprací s francouzskými europoslanci v Evropském parlamentu i tím, co se děje v Americe.
LN Chcete mi říci, že jste se přerodil z proamerického jestřába v české politice v zaníceného frankofila?
Klidně takový titulek použijte. Já s tím nemám problém. Tak to je, jsem politický realista. Stárnu a země jako Francie a Itálie se svým kulturním bohatstvím a kvalitou života – od gastronomie po chuť žít – jsou lákavé.
LN V Americe už naději nevidíte?
V Ameriku mám stále hlubokou důvěru. Zvládne překonat krize. Dokonce má šanci je zvládnout lépe než Evropa. Vnímám však, že ve světě probíhá redistribuce moci a vlivu směrem k multipolaritě. Od univerzálně sdílených hodnot k silové politice a balancování. Amerika čelí rostoucí síle Číny, Indie a dalších zemí. Američané už nebudou ve světě dělat všechno. V Evropě tohle musíme vzít vážně. Neznamená to ale, abychom hráli proti Americe, to v žádném případě. Ale abychom získali její respekt.
Nyní v USA probíhají prezidentské primárky. Donald Trump má nepochybně šanci vyhrát. Když si vezmeme jeho první prezidentské období, byl velmi úspěšný. Výrazně si to ale pokazil neuměním odejít. To je myslím to, co byl jeho problém. A který dnes generuje obavy z jeho návratu. V zahraniční politice bylo jeho prezidentství v zásadě velmi úspěšné. Jediný politik v Evropě, který s ním dokázal mluvit jako rovný s rovným a zajistil si i Trumpovu úctu, byl Macron.
LN Sblížily se naše pohledy s Paříží díky válce na Ukrajině?
Francie po dvě stě let s Ruskem nějakým způsobem počítala. Tradičně to byla politika vyrovnávání se v Evropě Německu. Dialog s Ruskem byl konstantou francouzské zahraniční politiky, což u nás často vzbuzovalo obavy. Proto jsme velmi dbali na posilování transatlantické vazby, aby se gravitační centrum Evropy
neposouvalo až tak moc na východ. A bez nás. Ruské chování ve vztahu k Ukrajině porušilo veškerá pravidla hry, která ve světě do té doby platila. Francie si začala budovat strategický vztah vůči střední Evropě. Když sem přijížděli Macronovi předchůdci, měli projekt evropské kooperace, který nám přisuzoval místo na evropské periferii, a zároveň šlo o to, vykopnout Američany z Evropy. To bylo čistě proti našim zájmům. Až Nicolas Sarkozy udělal jednu důležitou věc: dotáhl Francii zpátky do vojenských struktur NATO. Nebyl ale už schopen vygenerovat další strategii. Po něm přišel François Hollande, který toto úsilí ignoroval, a dokonce zvažoval některé nesmysly, včetně toho, že Francie odejde od jádra. To mimo jiné vyústilo v problémy s nedostatečnou údržbou jejich jaderných elektráren.
Emmanuel Macron je úplně jinde, je prostě hráč. Podle mého soudu vztah ke střední Evropě myslí naprosto vážně.
U nás má výhodu, že tady máme celkem předvídatelné prostředí na rozdíl od Slovenska nebo Maďarska.
LN Není to spíše ze strany Macrona čirý pragmatismus daný tím, že EDF hraje o vítězství v českém tendru na výstavbu jaderných bloků?
Zájem o Česko nelze redukovat jenom na tuto zakázku. To by bylo nemístné. Tady jde o víc. Musíme jádro postavit. Samozřejmě za přijatelnou cenu. Podle mého soudu to česká vláda hraje velmi dobře. Držím jí v tom palce.
Čtyři pětiny národa v zásadě setrvale a velmi racionálně zastává názor, že jaderná energie při slabém potenciálu obnovitelných zdrojů v této zemi představuje jediné řešení. Pokud se nemáme ocitnout v pozici absolutní závislosti na dovozech energie ze zahraničí.
Jde přitom o komoditu, která má strategickou povahu. Bez elektřiny není možné zajistit základní kvalitu života. Jistá míra soběstačnosti je v tomto ohledu nezbytná. Podle mého hlubokého přesvědčení nám nic jiného než jádro nezbývá. A Francie je v tomto klíčový spojenec.
LN Jak to myslíte?
Když jsem před pěti lety přišel poprvé do Evropského parlamentu, dostal jsem se k vyjednávání o taxonomii (klasifikaci udržitelných ekonomických aktivit podle EU – pozn. red.). Tehdy hrozilo, že jádro bude označeno za špinavý a nežádoucí zdroj. Vůči tomu jsme se vymezili.
Pod vlivem této zkušenosti jsem s francouzským kolegou založil interparlamentární skupinu přátel jádra, která je dneska plně funkční a spolupracuje s jadernou aliancí v Evropské radě. Dokázala si vynutit zásadní věci, aby jádro nebylo ostrakizováno v reformě společného trhu s elektřinou ani při financování nových technologických projektů a taxonomii.
V jaderné oblasti je přece Francie náš klíčový spojenec. To je potřeba vzít naprosto vážně. Jde o záležitost, která daleko překračuje otázku, kdo u nás bude stavět reaktor. Vítěz tendru nicméně vzejde z výběrového řízení.
Macron pochopil, že do soutěže s Čínou musíme jít s vervou. Nechceme, aby průmysl Evropu opustil, ale aby se inovoval.
LN Lze říci, že v ODS Francie nahradila po brexitu Spojené království v pozici klíčového spojence?
Myslím si, že základní zájem spolupracovat s Francií v jaderné a obranné oblasti je sdílen napříč ODS.