Nechtěl být fosilií undergroundu
V úterý 5. března zemřel básník, hudebník a výtvarník Pavel Zajíček. Odešel jako poslední z triumvirátu obecně uznávaných nejdůležitějších osobností českého kulturního undergroundu, jejž tvořil společně s Ivanem M. Jirousem a Milanem Hlavsou. Přestože k s
Lidovým novinám Pavel Zajíček v roce 2003 řekl: „Pojem underground sem byl importován ze Států, ale nabyl úplně jiného významu. Já jsem se nikdy za jeho ,příslušníka‘ nepovažoval a nechci být jeho fosilií. Spíš to pro mě vždycky bylo cílem vtipů. Nicméně – v každé generaci se probouzí jistá vnitřní nespokojenost se světem, jaký je, a každá na ni reaguje po svém. Pokud tomu chcete říkat underground, můžete.“
Přesto zejména v první fázi svého života byl jednoznačnou undergroundovou ikonou a jeho skupina DG 307 patřila ve svém oboru mezi vůdčí soubory. Ztělesňovala veškerou sílu protestu proti totalitnímu establishmentu a její hudební obrazoborectví bylo v rané fázi tak silné, že spřátelení a personálně se průběžně prolínající Plastic People of the Universe zněli oproti „Dégéčkům“, při vší úctě, málem jako lázeňský promenádní orchestr. Ostatně, DG 307 společně s ještě starším Knížákovým Aktualem ve své originalitě o bezmála deset let předběhli celý jeden hudební subžánr, totiž industriál.
Vyhnán do exilu
Zpočátku ale nic nenasvědčovalo tomu, že Pavel Zajíček bude hudebním
avantgardistou. Ivo Pospíšil, pozdější zakladatel skupiny Garáž a jednu dobu také člen DG 307, ve svých pamětech vzpomíná na seznámení s ním v roce 1969, kdy Zajíčkovi bylo osmnáct let a kdy pouštěl desky dobově populárních kapel bluesrockového ražení typu Ten Years After nebo Led Zeppelin na rockových diskotékách.
Až v roce 1973 společně s lídrem Plastic People Milanem Hlavsou založil DG 307 a jejich první repertoár stál na mimořádně atakující hudbě, využívající převážně „nehudební nástroje“, postavené na až barbarském rytmu, do něhož
Zajíček jako frontman vykřikoval svoje litanické nonkonformní básně. Kapela se snažila dokonce získat tzv. kvalifikační zkoušky, které by jí umožnily oficiální existenci, ale samozřejmě bezvýsledně. Perličkou je dobový posudek publicisty Jiřího Černého, který se snažil kapele pomoci například přirovnáním k voice bandu E. F. Buriana a dalším jménům, na která komunistická oficiální kultura mohla slyšet, ale nepomohlo nic. Právě naopak. V roce 1976 byl Zajíček v takzvaném Procesu s Plastiky odsouzen společně s Ivanem M. Jirousem, Vratislavem Brabencem a Svatoplukem Karáskem za údajné výtržnictví k nepodmíněnému trestu v délce dvanácti měsíců. Na základě nesouhlasu části veřejnosti s tímto útokem proti nekonformním mladým umělcům v konečném důsledku vznikla Charta 77, kterou Zajíček hned po propuštění podepsal. Následkem toho jej Státní bezpečnost i nadále sledovala a šikanovala, stal se jedním z objektů tzv. akce Asanace, jež měla za cíl vypudit nepohodlné osobnosti z Československa, a po jednom obzvláště násilném výslechu se rozhodl odejít do exilu. Žil nejprve ve Švédsku a následně v roce 1986 přesídlil do Spojených států. Po dobu emigrace s drobnými výjimkami hudbu netvořil. Psal poezii, věnoval se výtvarnému umění a živil se manuální prací.
Bez podpory
Po sametové revoluci se začal Pavel Zajíček v Česku objevovat poměrně brzy, tu a tam bylo možné navštívit jeho klubová autorská čtení a v roce 1992 společně s Milanem Hlavsou obnovil skupinu DG 307 vydáním vynikajícího alba Uměle ochuceno. Skupina dále pokračovala v poměrně aktivní činnosti, Zajíček vedle tvorby na její bázi natočil i několik sólových alb a prostřednictvím nejprve vydavatelství Globus a posléze zejména Guerilla Records zpřístupnil bohaté archivní nahrávky z ryze „undergroundových časů“.
Příznačné ale pro Zajíčka bylo to, že nikdy nechtěl ustrnout na jednom místě a hudební vyjadřovací jazyk měnil i díky tomu, že jeho skupinou, jejímž byl de facto jediným stálým členem, prošla dlouhá řada hudebníků, často i o víc než jednu generaci mladších. I když sám tvrdil, že se základní myšlenka hudby příliš nemění: „Naše skladby stojí na prvotním nápadu, který je vytržen zdánlivě z ničeho. Jsem přesvědčen, že motivy – třeba v podobě jednotlivých zvuků z ulice, rytmu, tepu – kolem nás prostě jsou a stačí je sbírat. V tomhle je v DG 307 od začátku určitá hravost.“
Od 90. let ovšem u Pavla Zajíčka začala výrazně nabývat vrchu básnická tvorba – a to i ve smyslu přijetí čtenářskou obcí. Svoje původně plamenné litanie víceméně opustil ve prospěch často velmi intimních lyrických veršů (jakkoli téměř vždy psaných hovorovým jazykem a bez falešného vyhýbání se „tvrdším“výrazům). Jeho poezii začali přijímat i čtenáři, kteří by kapelu DG 307, přinejmenším v její původní podobě, patrně nevydrželi poslouchat ani minutu. Bez ohledu na undergroundové kořeny se Pavel Zajíček stal jednou z vrcholných osobností současné české poezie.
Zajíčkově pozici v české kultuře bohužel absolutně neodpovídala jeho životní situace v posledních letech života, kdy po velmi vážné mozkové mrtvici přišel o možnost tvořit. Podle pochybných zdejších zákonů neměl nárok na důchod, a tak muselo proběhnout několik sbírek mezi přáteli a obdivovateli jeho tvorby nejen na zajištění jeho základních potřeb, ale například i na koupi jeho invalidního vozíku. Právě na něm se Pavel Zajíček naposledy objevil na veřejnosti v listopadu loňského roku, kdy na radnici převzal čestné občanství Prahy. Podpora v důstojnějším životě by ale určitě byla ze strany úřadů chvályhodnější.