Tajemství válečné vraždy
Menší regionální divadla nemají, chtějí-li oslovit své domácí publikum a zároveň se prosadit v republikovém kontextu, vůbec snadnou pozici. To šumperské se v posledním roce vydalo cestou dramaturgie regionálních témat – a nyní se rozhodlo sáhnout po poměrně proslulé a dodnes kontroverzní kauze zmizení sudetoněmeckého mlynáře Huberta Habermanna z nedalekého Bludova v posledních dnech druhé světové války. Pod názvem Osud zmizelého nastudoval text Tomáše Syrovátky Filip Nuckolls.
Jak je celá záležitost dodnes živá, to ukázaly třeba reakce regionálních historiků na film Habermannův mlýn (2010) režiséra Juraje Herze: podle nich ohýbal historické skutečnosti tak, aby v co nejčernějším světle představil české obyvatele Bludova, a hanebné činy podsouval skutečným lidem, kteří se jich ve skutečnosti nedopustili. V Šumperku se proto rozhodli vrátit k pramenům a vyprávět příběh pravdivěji – i když zároveň předesílají, že inscenace není dokumentem, že nepoužívají žádná skutečná jména lidí (dokonce i manželé Habermannovi tu vystupují pod změněnými jmény Hans a Elsa) a že nechtějí „zjitřovat rány v duších pamětníků či jejich potomků“.
Autor textu Tomáš Syrovátka buduje vyprávění ve třech rovinách,
které se vzájemně prolínají: v jedné se vdova po mlynáři handrkuje začátkem padesátých let s východoněmeckými úřady o přiznání sirotčího důchodu, když nemá v ruce úmrtní list, v druhé se mladý zanícený esenbák z jejího popudu snaží mlynářovo zmizení vyšetřit, a ve třetí potom v retrospektivách sledujeme bludovské události od roku 1938, jež k vraždě vedly. Zpočátku to trochu působí dojmem,
jako by se autor snažil pochytat snad až moc motivů najednou, ale to podstatné nakonec z každé linie vykrystalizuje – a s blížícím se odhalením inscenace režiséra Filipa Nuckollse houstne do opravdu napínavé, emocionálně strhující atmosféry.
Válečný šerosvit
Hodně pomáhá výprava, pod níž jsou podepsáni scénograf Lukáš Kuchinka a kostýmní výtvarnice
Lucie Špalková. Scény z padesátých let, které inscenaci otevírají, přitom zvlášť slibně nevypadají: na černé scéně pár kusů omláceného nábytku, kostýmy působí dojmem popisného realismu a tento dojem podtrhuje i větší než malé množství cigaret, jež se během večera na scéně vykouří. Pak ale inscenace začne skákat do válečných let – tyto „flashbacky“se odehrávají na vyvýšené platformě v pozadí scény, již překryje průsvitné plátno. Na ně se promítají stylizované fotografie dějišť, v zásadě realistické, ale jakoby šerosvitné, tušené, a podobně tušeni jsou za tím plátnem i herci.
Některé výjevy – třeba ten v osudné aleji vedoucí k bludovským lázním – mají v sobě po výtvarné stránce až mystickou uhrančivost. V tomto kontextu pak najednou dává smysl i ona umolousanost, s níž inscenátoři líčí léta padesátá, a dobře vycházejí i momenty, v nichž se hraje v obou plánech současně.
Syrovátkův text je tak trochu model: postavy Čechů, jimiž jsou divadelní Habermannovi obklopeni, zastupují různé typy prospěchářství a pokrytectví lidí, kteří tyli z mlynářovy ušlechtilosti – a pak ho šmahem dovedli coby gardisti zapřít. Jestliže Herzovu filmu kritici vyčítali, že se v něm prakticky nevyskytují zlí Němci a hodní Češi, tady se to dá tvrdit absolutně (Němci tu krom ústřední manželské dvojice nejsou vůbec žádní), ale přece inscenace nevyznívá černobíle, a to nejenom proto, že viníkem tu není „obec“ani „Češi“en bloc, nýbrž jednotlivec se zcela konkrétním motivem.
Šumperskému souboru, který se tu ukazuje ve velice dobrém světle, se totiž vesměs daří nehrát jednoduché figurky, ale nabízet nuancovanější motivace. Třeba René Šmotek předvádí v úloze pytláka vynikající študýrku malé lidské ustrašenosti a Ladislava
Jančíková coby správcova žena Terina zase v působivém momentu, kdy se převléká do drahých šatů a kožichu své bývalé paní, dojemně rozehrává zamindrákovanost poloviční Romky z nuzných poměrů. Rovněž nejednoznační jsou ale i „hrdinové“, především Jan Hönig v roli mlynáře Hanse rozhodně není žádným čítankovým dobrákem, má v sobě hodně sedlácké tvrdosti a hrubiánství. Dobrými tahouny inscenace jsou potom Ondřej Král coby vyšetřovatel a hostující Petr Klimeš jako šéf kriminálky – jakkoliv především vyšetřovatelovy motivace vyznívají v závěru trochu vyspekulovaně.
Šumperský Osud zmizelého není dokonalou inscenací omračujících kvalit, ale rozhodně to je počin, který si zaslouží povšimnutí nad kontext svého regionu. Dává smysl dramaturgicky a má potenciál oslovit široké publikum – to domácí už si ostatně, dle evidentně nepředstíraného nadšení premiérového publika, podle všeho získal.
Tomáš Syrovátka: Osud zmizelého
Režie: Filip Nuckolls
Dramaturgie: Michael Sodomka
Hudba: Daniel Fikejz
Scéna: Lukáš Kuchinka
Kostýmy: Lucie Špalková
Divadlo Šumperk, premiéra 24. 2.