Souboj dvou obhájců úřadu

Nejméně dramatické superúterý posledních dekád stvrdilo, že uvidíme klání Biden–Trump

Letošní superúterý amerických primárek v patnácti státech z padesáti bylo to nejméně překvapivé, dramatické či napínavé za několik posledních desetiletí. Zajímavý byl „den předtím“, když Nejvyšší soud Spojených států zrušil rozhodnutí tří států, podle kterých Donald Trump nesměl kandidovat na prezidenta, neboť se prý 6. ledna 2021 účastnil vzpoury a povstání proti Spojeným státům.

V ten den se zvrhla demonstrace na podporu tehdejšího prezidenta Trumpa, který neuznal a dodnes neuznává svou volební porážku v roce 2020, a dav – po Trumpově projevu, v němž jej ale vyzval, aby svou vůli a nelibost dal najevo poklidně – násilně vnikl do budovy Kongresu a ohrožoval kongresmany a senátory. A Trump dlouhé hodiny nic nedělal, sledoval to a odmítl zakročit.

Odmítnutí Trumpovy diskvalifikace

Podle 3. článku 14. dodatku americké ústavy přijatého v roce 1868 po občanské válce Severu proti Jihu ten, kdo se účastnil povstání nebo vzpoury proti USA, nemůže zastávat veřejný úřad. Když Jižané útočili na jednotky unie za vlajících konfederačních praporů a plné palby děl, bylo jasné, že jde o povstání a vzpouru proti USA. Ale co události 6. ledna 2021? Neuznání výsledku voleb není nutně vzpourou (mnozí demokratičtí kongresmani neuznali těsné vítězství Bushe nad Gorem na Floridě v roce 2000 a zastávali názor, že Bush Goreovi prezidentství ukradl), a navíc coby svoboda projevu je chráněné ústavou.

Tři státy rozhodly, že Trump se tohoto deliktu dopustil a je nezpůsobilý kandidovat, mnohé další státy konstatovaly, že nedopustil a kandidovat smí.

Bylo jasné, že to musí rozhodnout Nejvyšší soud, a pro psychické zdraví politicky rozdělené Ameriky bylo žádoucí, aby to rozhodnutí nebylo těsné a ani po stranické linii (tři soudkyně jmenované demokratickými prezidenty, pět soudců a jedna soudkyně republikánskými). Nakonec to rozhodnutí bylo to nejpřesvědčivější možné, 9:0. Neřešilo meritorně, zda se Trump dopustil velezrady, ale konstatovalo, že je to otázka federálních kompetencí: státy si mohou určit, kdo je způsobilý zastávat státní úřady, ale nemají kompetenci určit, kdo federální; to můžou jen federální instituce. Pět soudců naznačilo, že Kongres musí zákonem upřesnit, co vlastně „povstání“a „vzpoura“jsou, čtyři soudkyně poznamenaly, že to nemusí být Kongres, ale mohou to být i federální soudy; všech devět soudců však odmítlo pokus tří států diskvalifikovat Trumpa.

Rozhodnutí republikáni

Den nato přišlo superúterý. Pokud Amerika neuvázla v nepopulární válce v zahraničí, stávající prezident usilující o znovuzvolení bez problémů primárky své strany vyhrává. Joe Biden je vyhrál většinami osmdesát až devadesát procent. (Harry Truman mohl v roce 1952 ještě kandidovat na prezidenta, ale válka v Koreji byla nepopulární, tak se rozhodl nekandidovat. Stejně jako Lyndon Johnson v roce 1968 v důsledku nepopulární války ve Vietnamu. Biden tento problém svých demokratických předchůdců nemá.)

Donald Trump je svou stranou rovněž vnímán jako prezident, který „obhajuje“svůj úřad. Když v Iowě vyřídil Rona DeSantise, který vše vsadil na Iowu, a v New Hampshire porazil Nikki Haleyovou, což byl stát, v němž ona měla mít největší naději uspět, a následně ji porazil i v její domovské Jižní Karolíně, bylo jasné, že členská základna republikánů se již rozhodla a nominaci bez problémů získá Trump. Během superúterý se žádné drama konat nebude. Jedinou otázkou bylo, jak malou či velkou menšinu hlasů získá poražená Haleyová.

A skutečně, Trump vyhrál ve čtrnácti z patnácti států většinami v průměru sedmdesát až osmdesát procent hlasů; Haleyová zvítězila pouze v malém státě Vermont v Nové Anglii. (Historická kuriozita: Vermont je hrdý na svou excentricitu, v roce 1776 nevyhlásil spolu s ostatními třinácti státy nezávislost na Británii, vyhlásil ji až rok poté sám za sebe, k USA se hned nepřipojil, až v roce 1791, kdy George Washington byl už dva roky prezident.)

Manýry Donalda Trumpa jsou integrální složkou mixu a trumpismus bez Trumpa je stejně nepravděpodobný jako bonapartismus bez Napoleona

Jde o reputaci v dějinách

Trump ovládl Republikánskou stranu a změnil ji k obrazu svému, ale stále je v ní dvacet až třicet procent členů, kteří zásadně s Trumpem nesouhlasí. Jaké procento z nich bude v listopadu volit či nevolit Trumpa? Oni jsou pro budoucnost strany důležití. Pokud Trump v listopadu prohraje, někteří si myslí, že je pak možný „trumpismus bez Trumpa“. Jsem však vůči tomu skeptický. Trump, jeho osoba, manýry, estrádní přístup jsou integrální složkou mixu a trumpismus bez Trumpa je stejně nepravděpodobný jako bonapartismus bez Napoleona. Pokusy budou, ale už to nebude ono.

Pokud Trump v listopadu vyhraje, bude to největší comeback v americké politice od Richarda Nixona, který v roce 1960 prohrál a v roce 1968 vyhrál (a v roce 1972 triumfálně). Pokud prohraje, bude to definitivní.

Vlastně oba prezidenti, Biden i Trump, nyní hrají o svou reputaci v dějinách: ten, kdo v listopadu prohraje, vejde do nich jako lúzr, bez ohledu na to, co kdysi jako prezident udělal.