Aby zbylo i na naše děti
Prosadí-li vláda navrhovanou důchodovou reformu, půjde o její největší pozitivní počin
Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka představil očekávanou „důchodovou reformu“. Současný návrh navazuje na přijetí zákona č. 270/2023 Sb., který s účinností od 1. října 2023 přinesl úsporná opatření v oblasti valorizace důchodů a výrazné snížení výhodnosti předčasného starobního důchodu.
Navrhovaná úprava přináší soubor dvanácti optimalizačních opatření a řadu spíše technických změn. Za klíčové lze považovat tyto:
– zavedení mechanismu navazujícího hranici pro odchod do starobního důchodu na naději dožití, resp. zvyšování důchodového věku i po roce 2036,
– snížení hranice pro odchod do starobního důchodu u osob dlouhodobě vykonávajících riziková zaměstnání (náročné profese),
– postupné parametrické úpravy směřující ke zpomalení růstu nově přiznávaných důchodů,
– zvýšení minimální procentní výměry starobního důchodu a invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně na deset procent průměrné mzdy a tomu odpovídající adekvátní navýšení minimální procentní výměry u ostatních druhů důchodu,
– zrušení zvyšování starobního důchodu za výdělečnou činnost vykonávanou souběžně s jeho pobíráním v plné výši a nahrazení tohoto benefitu slevou na pojistném na důchodové pojištění,
– nahrazení tzv. výchovného za první a druhé dítě novým typem ocenění za péči ve formě tzv. fiktivních vyměřovacích základů,
– zavedení tzv. fiktivních vyměřovacích základů jako ocenění za péči o závislou osobu,
– zavedení dobrovolného sdíleného vyměřovacího základu manželů a registrovaných partnerů (rodinný vyměřovací základ).
Parametrické úpravy 1. pilíře
Z opozice, ale i odjinud se ozývají kritické poznámky, že se jedná pouze o parametrické změny 1. pilíře, a nikoliv „kompletní reformu“. Samozřejmě nejhlasitěji se ozývají ti, kteří sami nic pozitivního nenavrhují, resp. ani tak neučinili v době, kdy měli vládní odpovědnost ve vlastních rukou.
Tzv. 1. pilíř, jehož se navrhované změny týkají, tedy státní důchod, financovaný ze specifické daně nazývané „sociální pojištění“, představuje u nás naprosto dominantní (okolo 95 procent) zdroj veškerých příjmů průměrného českého důchodce. A výše vyplacených dávek z tohoto pilíře loni již dosáhla téměř 700 miliard Kč a představuje cca 30 procent veškerých výdajů státního rozpočtu anebo téměř deset procent HDP. Je tedy zřejmé, že pro dlouhodobou stabilitu systému penzí a tím i veřejných financí v našich podmínkách jsou parametrické úpravy 1. pilíře naprosto klíčové. Vzhledem k demografickému vývoji a jeho projektované budoucnosti nelze vymyslet žádná zázračná opatření. Naopak je nevyhnutelné dělat postupně takové úpravy parametrů systému, které zajistí jeho financovatelnost i pro příští generace. A současně pokud možno zachovají odpovídající rovnováhu mezi mírou zásluhovosti a solidarity, což jsou základní principy fungování průběžně financovaného důchodového systému.
V tomto ohledu si ministr Jurečka a vláda (pokud bude návrh schválen) zaslouží ocenění. A to i přesto, že bych si dovedl představit lepší řešení některých opatření.
Například návrh na zvyšování důchodového věku po roce 2036 formou sofistikovaného mechanismu založeného na provázání demografického ukazatele naděje dožití a důchodového věku považuji za horší úpravu než tu, která je dnes stále aktivní a účinná. Jednou ze žádoucích vlastností dobrého systému je totiž také jeho srozumitelnost a předvídatelnost. Dnes platný proces zvyšování důchodového věku o příslušný počet měsíců v závislosti na roku narození pojištěnce mi připadá v tomto ohledu vhodnější, a navíc obyvatelstvo se s ním za poslední více než dvě dekády, co funguje, již zcela sžilo. Konkrétní hodnoty důchodového věku pro jednotlivé ročníky si navíc každý může najít přímo v tabulce, která je dnes přílohou zákona o důchodovém pojištění.
Ovšem za mnohem větší chybu považuji návrh na nižší důchodový věk pro vybrané tzv. náročné profese (resp. pracovní místa v rizikových pracovních podmínkách). Jde de facto o další fázi plíživého návratu tzv. důchodových kategorií. Jejich zrušení hned na počátku 90. let bylo považováno za symbol likvidace ideologicky (rozuměj na třídním základě) koncipovaného sociálního zabezpečení z éry reálného socialismu. V kontextu fungování všeobecného důchodového systému, jako je náš 1. pilíř, převažuje celosvětová empirická zkušenost (doložená řadou výzkumů), že jde o prvek, který potenciálně silně narušuje férovost celého systému. Může významně zvýšit jeho náklady a je neodolatelným lákadlem pro populistické zneužití v politické sféře. Jedná se o příslovečné otrávené jablko, kdy něco, co na první pohled vypadá krásně a zdravě, v konečném důsledku vede ke zkáze.
Předkladatelé návrhu se jistě budou obhajovat replikou o zvýšené sazbě pojištění pro zaměstnavatele, která by měla část zvýšených nákladů pokrýt. Ano, má-li být vyšší benefit – tedy zde důchodové dávky v nižším věku – musí to někdo zaplatit a nejlépe ten, kdo tento zvýšený náklad vyvolal – tedy zaměstnavatel. To ovšem neznamená, že by se tato specifika dotýkající se marginálního počtu zaměstnanců (cca okolo jednoho procenta) měla řešit ve všeobecném základním 1. pilíři. K optimálnímu ošetření těchto věcí mají sloužit decentralizovaná schémata založená na kolektivním nebo individualizovaném principu a je vcelku jedno, budeme-li je klasifikovat jako 2., nebo 3., nebo další pilíř. Role státu je „pouze“stanovit podmínky (zde zejména z hlediska finančního zabezpečení pro předdůchodový věk), jaké musí zaměstnavatel plnit, pokud chce zaměstnávat pracovníky ve specifických zdraví poškozujících podmínkách.
Navíc již dnes máme pro toto řešení k dispozici příslušnou produktovou nabídku v podobě tzv. předdůchodu v rámci 3. pilíře.
Řada opatření by měla v systému předvídatelně působit desítky let. Proto je kriticky důležité dosáhnout nad těmito změnami širší společenské shody.
Porazit předvolební mámení
Nicméně přes uvedené dílčí výhrady oceňuji odhodlání vlády tyto potřebné úpravy prosadit. Pokud se to podaří, půjde jednoznačně o největší pozitivní počin stávající vládní ekipy. Řada zamýšlených opatření bude nastupovat do účinnosti postupně a měla by v systému předvídatelně působit desítky let. Proto je kriticky důležité dosáhnout nad těmito změnami širší společenské shody. V tomto kontextu jsou tedy znepokojivé některé výroky opozice, která avizuje, že po případném nástupu k moci po příštích volbách provede opět „revizi“přijatých změn. A bude se prý snažit o nápravu ve prospěch současných důchodců.
Nezbývá než doufat, že nakonec zvítězí zdravý rozum, pragmatismus a kritické napětí ve veřejných financích nad předvolebním mámením a změny zůstanou zachovány a nedojde k další destabilizaci systému a zejména důvěry jeho klientů, tedy občanů.