S Ženíškem na San Siru? To by šlo
Fotbalová Slavia tehdy patřila k nejlepším na světě. I díky skvělému bekovi, který by dnes oslavil 120. narozeniny
Být to před devadesáti lety, Slavia by se slavného milánského soupeře nemusela pranic obávat. Prostě by v sešívaných dresech naběhla na slovutný stadion San Siro a hnala by se za vítězstvím.
Pomineme-li nedostižné britské ostrovy, patřila mezi nejlepší týmy kontinentu. Dostávala pozvánky na světové výstavy a luxusní startovné měla na úrovni Juventusu či Barcelony. Šedesát procent posílaly banky předem jako důkaz o solventnosti pořadatelů.
Skotský trenér Madden skládal úžasný tým s Pláničkou v brance a Pučem s Kopeckým v útoku. V defenzivě pak využíval chlapíka s vysokým čelem, vtipnými historkami a mimořádným uměním.
„Ženda předběhl svou dobu. Nikdo z obránců nehrál jako on. Byl tvrdý jako křemen, přitom balon nikdy neodkopával,“vzpomínal spoluhráč Antonín Puč.
Při mistrovství světa 1934 ho vyhlásili nejlepším bekem turnaje. Slavii během sedmi meziválečných let pomohl k šesti titulům. Ladislav Ženíšek se jmenoval a narodil se přesně před 120 lety. Jak by se jeho styl hodil v dnešním osmifinále Evropské ligy na hřišti AC Milán.
Za štěstím do Ameriky
Snad naši pradědové by mohli vyprávět o chudém chlapci z Vinohrad, kterak ke slávě přišel. Už jako dorostenec kopal za pár kaček, protože si nemohl dovolit hrát fotbal jen tak pro zábavu, když na chleba nebylo. Když jej na Žižkově tvrdošíjně odmítali přeřadit mezi chlapy, z trucu prchnul až k Náchodu do Červeného Kostelce, kde mu mecenáš slíbil apanáž za odvedené výkony. Herec a oddaný slávista Martin Růžek, tehdy ještě Erhard Martin, rád vzpomínal na to, jak ho Ženíšek coby caparta nosil na ramenou.
Následovaly Pardubice, protože tam rozdával gáži mlynář Perner, teprve pak Ženíška konečně ulovila Viktoria Žižkov.
Ale kde je Slavia? Ženíšek už hrával v reprezentaci, leč osudová adresa a sešívaný dres pořád v nedohlednu.
V šestadvacátém roce slýchal historky o městě zvaném Chicago, kde prý žije tolik Čechů, že by se tam cítil jako doma. Tak nasedl na parník a vydal se za štěstím do Ameriky. Na vlastní kajutu samo sebou neměl, na přespání s ostatními dělníky si vydělával převážením uhlí ke kotlům.
Říká vám něco klub Sparta Chicago? Ve své době docela pojem, v němž se odhodlaný Ženíšek zocelil. Učil se totiž od Angličanů a od Skotů, domů se vrátil jako nový fotbalista. „Z Chicaga, kde kromě jiného působil jako prodavač
oděvů, si přinesl fotbalovou nesmlouvavost. Neexistovalo, že by zafňukal, nedohrál nebo snad vypustil souboj,“vypráví slávistický historik Vladimír Zápotocký, který sice viděl Ženíška kopat až za staré pány, přesto s ním má desítky zážitků. K tomu se za chvíli dostaneme.
Tehdy bývali na hřišti dva obránci, zpravidla odkopávači, hlavičkáři, nebojsové, řezníci. Jakmile se k nim blížil balon, většinou ho čutli nazdařbůh nebo skočili do skluzu, aby situaci zastavili. Ženda, jak mu říkali, k tomu triviálnímu pojetí přidal přehled, myšlenku a přihrávku. Dnes se tomu říká zrychlení.
Před derby panáka
Když se vracel z Ameriky, nepochybovalo se o tom, že půjde zpátky na Žižkov, ale Slavia ho přesvědčila. Bylo to ideální spojení. Aspoň podle Zápotockého, jenž to vášnivě okomentuje: „Fotbal
ve třicátých letech byl hodně jednoduchý. Obránci odráželi, pět útočníků čekalo, kam balon poletí. Jediný, kdo na hřišti běhal, byl centrhalf, střední záložník. Ženíškova klika byla, že to ve Slavii byl Štefan Čambal. Nejenže měl dvoje plíce, ale velmi si s Žendou rozuměl. Zatímco ostatní většinou stáli, on si vždycky hledal prostor, kde by mohl být nápomocný a volný.“
Ženíšek měl výhodu také v tom, že mohl hrát vlevo i napravo, což ve fotbalovém pravěku před mnoha dekádami taky nebylo obvyklé. Za Československo nakonec zvládl 22 zápasů, za Slavii 265. Fanoušci v kloboucích obdivovali jeho sveřepost, neústupnost a zároveň křížné pasy na čtyřicet metrů. Hráči sice nenosili na zádech čísla, ovšem jeho blond prořídlá hlava byla sama o sobě poznávacím znamením.
„Nejradši jsem měl derby. Protože proti Spartě jsme hrávali za dvojité prémie,“říkával, když po kariéře objížděl besedy: „Já si před derby vždycky dával panáka, abych nebyl váhavý. A pak jsem honem schroupal kostku cukru s nakapanou alpou, aby trenér Madden necítil, že jsem měl frťana.“
Průkopník nudismu v Čechách
Vypravěč a přeháněč byl stejně dobrý jako obránce. „Nedostižný společník. A jak krásně zpíval, když se atmosféra uvolnila,“přitakává Zápotocký při vzpomínce na žulového obránce a předválečnou celebritu. Před očima se mu zjeví dědeček, který pracoval jako polír čili vedoucí stavby. Tehdy u Pikovic na Sázavě, osada Ztracenka. Jeho šéf si nechal postavil hotel, kam zval osobnosti kultury, které se podepisovaly na zeď. Později ten zvyk přebralo divadlo Semafor. „V parném létě přijel Ženda na Ztracenku, s ním Jaroslav Ježek z Osvobozeného divadla, který tam hrál na piano, a herec Jindřich Plachta. Přesvědčili ho: pokoj zadarmo, gratis co sníme a vypijeme. Jen se tam budeš muset podepsat,“líčí Zápotocký, jehož děda mu to vyprávěl, protože byl u toho.
Jaroslav Ježek u řeky: „Do háje, tak krásné počasí a já nemám plavky. Skočil bych do Sázavy šipku.“
Jindřich Plachta: „Žendo, ty jsi tak natrénovaný, že budeš ve vodě ein zwei. Nikdo nepozná, že nemáš trencle.“
Napálili ho, protože zastavili přímo u koňského brodu, kde bývá vody po kolena. Ženda běžel, běžel a na druhé straně řeky ženské s dětmi ječely, že se tam promenáduje nahatý šílenec. „No vidíte, byl jsem průkopník nudismu v Čechách,“smál se později Ženíšek.
Jenže legrace skončila, když se ten příběh dostal do Dánska. To už vnuk políra Zápotockého pracoval pro Slavii jako hlasatel a psal pro Večerní Prahu. Měl svou vlastní sportovní rubriku a Ženíškovi bylo akorát sedmdesát. Zeptal se ho: „Můžu to napsat, Žendo?“
„No samozřejmě, vždyť je to pravda.“
Příběh o nahatém obránci skutečně v březnu 1974 vyšel, jistý útočník Hambálek, který zastupoval pivovar Tuborg, tu zprávu přivezl do Dánska a jeden pornografický magazín hanbatou fotku otiskl. „A my dostali obsílku do kachlíkárny v Bartolomějské ulici, kde sídlila Státní bezpečnost: Ženíšek a Zápotocký, jděte nám to vysvětlit.“
Nebylo co, koňský brod je prostě mělký, a když do něj naběhnete bez plavek, bývá leccos vidět. „Ženda byl přírodňák, a tak ho všichni respektovali,“poděkuje za dávné přátelství historik Zápotocký.
Jak praví slávistické zprávy: Ženíšek zemřel roku 1985 po zranění při banální autonehodě při odbočování z pražské magistrály. V roce 1969 o něm vyšla kniha: Čtvrt století za mičudou, z toho sedm let v sešívaném dresu.
Jestli se chcete vydat do starých romantických fotbalových časů, zkuste si ji sehnat v antikvariátech. Anebo si večer pusťte televizní přenos z Milána a představte si, že by za Slavii hrál Ženíšek.
Z Chicaga si přinesl fotbalovou nesmlouvavost. Neexistovalo, že by zafňukal, nedohrál nebo snad vypustil souboj.