Doctor angelicus
Tři čtvrtě tisíciletí je výročí dostatečně okrouhlé na to, aby stálo za připomenutí, že 7. března L. P. 1274 ukončil svou pozemskou pouť sv. Tomáš Akvinský.
Narodil se r. 1225 v jihoitalské šlechtické rodině, která později – mírně vyjádřeno – nebyla nadšena z jeho rozhodnutí vstoupit do žebravého, a tedy pro šlechtického syna nedůstojného řádu bratří kazatelů, nazývaného také dominikánský. Tomáše ovšem velmi přitahoval důraz, jejž dominikáni kvůli své kazatelské činnosti kladli na vzdělanostní průpravu nových adeptů. Při svých pobytech na univerzitách v Paříži a Kolíně nad Rýnem však nebyl mezi spolužáky oblíben, podle jejich názoru příliš studoval a komunikoval s nimi tak málo, že si od nich údajně vysloužil přezdívku „Němý vůl“. Jeho profesoři, mezi nimiž byl i sv. Albert Veliký (Albertus Magnus), však nahlíželi na Tomáše jinak a posměšku kontrovali slovy „Oněmíme, až tento vůl promluví“.
A skutečně, Tomáš se stal nejpřednějším teologem a filozofem své doby, představitelem vrcholného scholasticismu, tedy učení, jež se – velmi zjednodušeně řečeno – snažilo o syntézu předchozí křesťanské teologie, vycházející téměř výhradně z Bible a jen lehce ovlivněné myšlenkami platonismu, s aristotelovskou filozofií. Ve známém sporu nominalistů s realisty zastával Tomáš Akvinský realistická stanoviska, uznávaly jej však obě strany – ostatně dodnes bývá označován za „knížete scholastiků“, jindy zase, pro svou umírněnost v životě i argumentaci, jako „andělský doktor“. Což je vhodný oslí můstek k Tomášovu impozantnímu dílu a jeho nejvýznamnější součásti, jíž je Teologická suma (lat. „Summa theologiae“, doslova „Souhrn teologie“), která se zabývá i otázkami, jako je pohyb andělů (včetně problémů jeho rychlosti, dráhy a případného odporu prostředí), zda může jeden anděl být na více místech zároveň, či zda může být více andělů zároveň na stejném místě.
Ti, kteří později pohlíželi na Tomášovo dílo a obecně scholastiku jen nepoučenou, plochou optikou, často pokládali kladení takových otázek za směšné, až absurdní (již Jan Hus ve Výkladu Sentencí Petra Lombardského píše „… kteréžto otázky odvozovati jest spíše neužitečně čas stravovati…“, o posměšcích házených na scholastiku marxisty-leninisty ani nemluvím). Když si však uvědomíme, že ve scholastických představách andělé sice neměli hmotné tělo v běžném pojetí, ale jistě nebyli pouhými „nic“, jinými slovy, jejich hmotná těla bylo lze chápat jako nekonečně malé objekty, snadno nahlédneme, že šlo o myšlenková semínka, z nichž později vyklíčily a rozkvetly takové pojmy, jako je mechanika hmotného bodu či infinitezimální počet (např. určitý integrál je – v primární představě – sčítáním ploch nekonečně úzkých, a proto nekonečně malých obdélníčků… což se jen nevelmi liší od řešení problému, kolik andělů se vejde na špičku jehly čili do jediného, bezrozměrného bodu, a kolik už ne).