Došlo mi, že klíčem je humor
Rok po premiéře v soutěži Berlinale se novinka uznávaného německého režiséra Christiana Petzolda
Ohnivě červená obloha dostala do českých kin. Letní příběh mladého spisovatele, který během urputné tvorby svého románu nedokáže vnímat život kolem sebe, zdobí výkon rakouského herce Thomase Schuberta, nominovaný na Evropskou filmovou cenu. Christian Petzold má za sebou filmy jako Fénix nebo Undine a nikdy přesně nevíte, co od něj čekat. Jaký byl váš první dojem ze scénáře Ohnivě červené oblohy?
LN
Ohnivě červená obloha mě zaujala, jen jsem si s ní nevěděl úplně rady. Viděl jsem všechny Christianovy nejznámější filmy a tento jsem si mezi ně nejdřív nedokázal zařadit. Zůstal ve mně po čtení velký otazník, nedokázal jsem odhadnout tón ani celkovou emoci. Ale scénář mi přišel dobrý, měl v sobě tajemství a prostory, které jako herec můžu vyplnit. Poslal jsem proto scénář několika kamarádům a ti na něm chválili hlavně humor. Ten jsem tam já nejdřív neviděl, možná proto, že jsem znal Christianova předchozí dramata a jeho novinku jsem četl taky vážně. Až při prvním čtení u stolu, kde se sešel celý štáb a kde jsme se hodně nasmáli, mi došlo, že právě tohle je způsob, jak film může fungovat – vyprávět ho lehce a s vtipem. Mého hrdinu totiž není třeba brát příliš vážně. Ostatně ani žádná z ostatních postav ho tak nebere. Všichni Leona rychle prokouknou a většina není jeho chováním nijak zasažena. Dál si užívají příjemné léto, než aby se hádali s tímhle idiotem.
Leon je ve filmu opravdu směšný, i tím, jak je posedlý sám sebou. Léto byste s ním trávit asi nechtěli, přesto celý film udrží naši pozornost. Jak těžké bylo vytvořit z něj někoho, kdo diváky pořád zajímá?
LN
Na to jsem se ptal i sám sebe – jak donutit takovou postavu fungovat třeba hodinu a půl. Protože po dvaceti minutách by se jeho charakter mohl lehko omrzet. Myslím, že pomáhá, že u něj najdete určitý vývoj, jakkoliv není moc zřejmý. Neustále se učí nové věci a pořád chováte naději, že se změní. A ta naděje vás u něj drží. Celý film je vyprávěn z jeho perspektivy, jeho zážitky s ním sdílíte. Cítíte jeho izolaci, jeho touhu být s ostatními a zapojit se mezi ně, ačkoliv v tom publikum pořád zklamává. Leon neustále vybuchuje a hroutí se, ale jeho tvrdohlavost ho pořád drží při životě.
LN Leona nejvíc štve jeho neschopnost napsat po prvním úspěchu druhý dobrý román. Christian Petzold prý něco podobného sám na začátku své kariéry prožil, když si po prvním úspěchu připadal jako velký režisér. Mluvil o tom? A zažil jste i vy něco podobného?
Zažil. Začal jsem s hraním v sedmnácti, můj první film Dýchat měl úspěch a já nevěděl, co je k tomu úspěchu vlastně třeba. Vytvořil jsem si určitou personu a měl jsem pocit, že mě všichni pozorují, což je určitá forma narcismu. Většině lidí jsem byl jedno, ale já se cítil, jako bych neměl žádný prostor, abych si něco jen tak vyzkoušel, abych mohl selhat. S Christianem jsem o tom mluvil, on to měl podobně se svým druhým filmem Cuba Libre. Ten podle jeho slov vznikl z nejistoty, z ega, které si vytvořil, když po svém debutu předstíral, že je teď velký pan režisér. Nemá ten film rád, je tam prý hodně trapných hlášek. Club Sandwich, román, který Leon v Obloze píše, je v podstatě knižní verze Cuba Libre.
Jak vypadalo natáčení s Christianem Petzoldem?
LN
Každý den jsme se my herci a Christian sešli na place dřív než ostatní a začali jsme zkoušet scény dne. To trvalo tak dlouho, jak jsme potřebovali, třeba i tři hodiny. Teprve potom jsme pozvali štáb, udělali pro ně jednu zkoušku, aby si zkontrolovali postavení kamer, zvuk a podobně. Pak jsme šli do kostymérny, do maskérny a poté jsme natočili jeden záběr. Z 90 procent opravdu jen jeden, jen pokud se stalo, že někdo zakopl nebo tak, jsme ho opakovali. Já měl akorát pocit, že když je Ohnivě červená obloha trochu jiná než Christianovy předchozí filmy, měl bych nějak porušit formu a začlenit
nějakou improvizaci. A tu a tam jsem se snažil něco propašovat. Hodně jsem třeba klel, přišlo mi, že se to k Leonovi hodí. Většina toho se odehrála během oněch zkoušek, kdy jsme hledali pro jednotlivé scény správný směr. Ale pár mých improvizačních drobností se do filmu dostalo i během natáčení.
Jak silně v Ohnivě červené obloze vnímáte ekologické téma? Bezstarostné léto mladých kamarádů ohrožují lesní požáry a hrdina je tak posedlý sám sebou, že je nevnímá.
LN
Vždycky se mi těžko říká, o čem nějaký film je. Nebývá o jedné věci. Ale to, o čem mluvíte, v něm můžeme taky vidět. Žijeme v době, kde se narcismus vyplácí a může vás dostat daleko a to se ve filmu nějak odráží.
Nicméně u Leona je ještě důležité, že pochází z dělnického prostředí a zoufale se z něj chce dostat. Chata, kde tráví léto, patří rodině jeho kamaráda Felixe, spolužáka z univerzity, na niž se Leon dostal díky stipendiu. Felix fotí, jeho práce ho těší, když mu ale nevyjde, nic se neděje. Pro Leona je psaní existenciální, nemá proto z práce radost, nedokáže psát s lehkostí. Musí si udržet kariéru a většina spisovatelů vydá jen dvě, možná tři úspěšné knihy.
Vy sám nějak řešíte svou kariéru? Chcete se z německojazyčného prostředí posunout k mezinárodním projektům jako Sandra Hüllerová nebo Christoph Waltz?
LN
Zatím jsem si nikdy nic neplánoval a funguje to skvěle. Tak asi tuhle taktiku nebudu měnit. Ale promluvím si se Sandrou Hüllerovou, třeba bude mít nějaké tipy nebo kontakt na mezinárodní agenturu. Uvidíme. Jsem rád, že jsem se dostal tak daleko. Myslím, že to je hlavně náhoda a štěstí, že můžu pracovat s lidmi s uměleckou integritou, jejichž styl práce mi sedí. S lidmi, kteří se nebojí se mnou zkoušet nové věci, nevidí mě jen v jedné roli, což je pro herce výsada. Castingoví režiséři často moc neexperimentují. Já už ale mohl hrát širokou škálu postav, díky režisérům jako Dominik Graf nebo právě Christian Petzold.
Co vám jako herci dal Karl Markovics, sám herec, který vás obsadil do svého režijního debutu Dýchat?
LN
Měl jsem štěstí, že jsem začal právě u něj, protože jsem nebyl herec ani jsem neměl herecké ambice. Karl mě doslova objevil, dal mi hlavní roli a hned se ke mně choval jako k herci. Existují totiž režiséři, kteří rádi využijí lidi v podobné životní situaci, jako je jejich postava. Obsadí je do filmu a pak je vystavují stresujícím momentům, aby zažili znovu své trauma, a tak z nich dostávají skutečné emoce. To Karl neudělal. Já na tom tedy ani nebyl stejně jako hrdina Dýchat, nejsem sirotek, pocházím ze zabezpečené rodiny a nebyl jsem v pasťáku. Ale byl jsem ve stejném věku, prožíval jsem stejný druh pubertální úzkosti. Karl se ke mně choval jako k profesionálovi, dokázal mě filmem dokonale provést a hodně mě toho naučil. Díky tomu jsem v práci herce mohl pokračovat.
Musel jste pro účinkování v německých filmech nějak obrušovat svůj rakouský přízvuk?
LN
V Německu jsem začal točit asi před šesti lety, můj první film se jmenoval Zimní pohádka a režisérovi nevadilo, že zním rakousky. Mám dobrý cit pro přízvuky a časem se mi podařilo splynout s okolím, ale nikdy jsem svůj akcent moc neřešil. Někdy kvůli němu přizpůsobili původ mé postavy, ale myslím, že moc Němců si teď ani nevšimne, že jsem Rakušan. O nabídky nemám nouzi, už jsem se dostal do bodu, kdy dostávám hodně scénářů. Akorát těch zajímavých je dost málo.
Co přesně ve scénářích hledáte?
LN
Líbí se mi, pokud při čtení nevím, jak dopadnou. Často už u scénáře víte, jak film bude vypadat a co se od vás jako herce čeká. Já chci scénáře s otazníkem, u nichž se ptám, tak jako u Ohnivě červené oblohy, jak budou vlastně fungovat. Nebo když jde o konvenční scénář, záleží, kdo ho má režírovat a jaké s ním má plány. Rád dělám věci, jejichž výsledek neznám předem.