Víc takových trojzvuků!

Arnold Nowicki se vrací! Objev nové české prózy po roce 2000, spisovatel s vyhraněným citem pro veškerý hnus a všemožnou divnost lidské existence, autor knížek Marasmus a Moltke (vydaných v témže roce 2004), je zpět s miniaturou, napůl bibliofilií – knížečkou nazvanou Trojzvuk. S podtitulem Příběh, jenž se stal v noci na Halloween. Když se pseudonymní Nowicki, ročník 1953, objevil na scéně poprvé, byl to poprask: žánrově všetečný autor, básník prozaik a dramatik v jednom, obliboval sprosťárny, prasárny a hnusárny, napájel se z toho nejtemnějšího romantismu, z literatury frenetické tradice čili psaní roznícených smyslů, přepjatých emocí a hraničních situací. Jak se za ty roky proměnil, jaká je jeho knižní aktualita?

Jde o jedinou povídku. V rozsahu nějakých třiceti stránek. Ale natolik intenzivní a hutnou, vrstevnatou a matoucí, bizarní a potrhlou, že vydá za text dvoj-, možná i trojnásobného rozsahu. Hned úvodní scéna je silně atmosférická, roznícená titulním trojzvukem; míchají se tu dohromady ve zběsilém reji skoro všechny živly: prudký, ničivý vichr, překotné hrabání v hlíně visutých zahrad – a ohnivý vztek strážců. Z nebe k tomu prší zneklidňující stříbro měsíčního úplňku. Aktéři té scény pak nejsou lidští, ale zvířecí; a možná nejsou ani živí, jde jen o mátohy, přízračné, zásvětní projekce na plátno autorovy dočasné fikční reality. Ta atmosféra obratem připomene, jistě i díky indiciím, které Nowicki v textu zavěsil, hororové příběhy Edgara Poea; zejména Zánik domu Usherů. A ještě jednoho autora pozve Nowicki později do záběru, Franze Kafku. Právě jeho románový Proces rezonuje v dalších částech Trojzvuku, kde je několik adrenalinových lupičů brambor polapeno a čeká je soud, o jehož výsledku nepochybuje ani jedna strana.

Pochybnosti nejsou namístě ani u Arnolda Nowického. Jeho novinka je strhující. Včetně postskripta, kde vystupuje v roli postavy sám autor, aby zorientoval případně tápajícího čtenáře, aby mu podal bodový výklad. Čtenář pak může litovat jediného: proč toho Nowicki neposkládal do té knížky víc? Proč ji nevydal oficiálně, ale napůl utajeně? Protože má ten text nějaký vyšší význam, protože je autorovi mimořádně drahý? Anebo proto, že je literatura Nowickému vlastně jedno, že ji bere jako jednu z možností seberealizace – vedle svých odborných zájmů o vážnou hudbu, o houby, ptactvo a přírodu obecně? Buď jak buď, ta kniha stojí za zmínku. A samozřejmě za přečtení. Klidně i dvakrát třikrát.