Německým mzdám v patách
Data o mzdách přinesla špatné zprávy. Ale možná i nějakou tu zprávu dobrou
Každý, kdo trochu sleduje osudy české ekonomiky, zachytil loni opakovaná upozornění ze strany různých členů bankovní rady České národní banky, že tehdy už probíhající zpomalování inflace se může snadno obrátit, pokud nastane některý z několika nežádoucích scénářů. Jeden z nich se označoval jako mzdově-inflační spirála. Rozuměla se tím hrozba, že čeští zaměstnanci – nebo jejich odboroví zástupci – si konečně všimnou zdejší dlouhodobě extrémně nízké nezaměstnanosti, a v posledních dvou letech navíc i extrémně vysoké inflace a navýšených ziskových marží. A že praští do stolu a budou po zaměstnavatelích žádat nárůst mzdy, který by aspoň částečně dorovnal předchozí ztráty na tomto poli.
Od konce roku 2019 totiž průměrná mzda po odečtení inflace klesla, a to o dobrých (nebo vlastně spíš špatných) sedm procent. V předchozích dvou dekádách zdejšího zaměstnaneckého odměňování byl tak hluboký propad zcela nevídaný. Znamenal průměrné roční snížení o necelá dvě procenta, zatímco v období mezi roky 2000 až 2019 reálná hodnota průměrné mzdy téměř pořád rostla, a to v průměru o tři procenta ročně.
Nuže loni tolik propíraná hrozba mzdově-inflační spirály měla spočívat v tom, že pokud by volání po prudkém nárůstu mezd skutečně přišlo a pokud by mu zaměstnavatelé vyhověli, dramatické zvýšení mzdových nákladů by firmy donutilo prudce zvýšit také prodejní ceny. Inflace by se tak posunula zpět na děsivě vysoké úrovně, nebo by přinejmenším nebyla ochotná klesat tak rychle, jako v případě pokračování dosavadní letité české mzdové umírněnosti.
Komu se ulevilo a komu ne
Tak na tuhle hrozbu může centrální banka (a firemní manažeři) nejspíš na delší dobu zcela zapomenout. Zlomovou hodnotou růstu mezd se totiž v těchto debatách obvykle myslelo tempo někde kolem deseti procent oproti úrovni mezd před rokem; statistický úřad ovšem v minulých dnech oznámil, že průměrná mzda v českém hospodářství rostla koncem loňského roku meziročně tempem pouhých 6,3 procenta.
Během roku 2023 tak růst mezd z kvartálu na kvartál vcelku rovnoměrně zpomaloval z necelých devíti procent ve čtvrtletí prvním na onu už zmíněnou úroveň jen lehce přes šest procent ve čtvrtletí posledním; nad obávanou hranici deseti procent se nedostal ani jednou. A nedostane se tam ani v následujících čtvrtletích, kdy pachuť prožitého citelného poklesu reálné kupní síly pobíraných mezd už bude odeznívat.
Samotným radním ČNB se asi při prvním čtení výše zmíněných umírněných růstů mezd ulevilo. O to méně se ale zatím ulevilo českému trhu práce. Extrémně nízká míra nezaměstnanosti, mimochodem už řadu let nejnižší v celé EU, totiž neznamená nic jiného, než že česká pracovní síla je v relaci ke své produktivitě poměrně levná – a proto je „vykoupená“. Rychlý růst mezd by tuto vykoupenost postupně odstranil, ale neodstraní, protože nenastává.
K popsaným údajům o vývoji mezd lze přičinit dvě snad aspoň trochu příznivé poznámky. Zaprvé, faktická hodnota částek, které zaměstnanci dostávají na účty nebo do ruky, se od roku 2019 nesnížila zdaleka tak dramaticky, jak naznačuje zmíněný pokles reálné mzdy o sedm procent. Tento propad se týká reálné mzdy hrubé. Reálná mzda očištěná o daně a odvody se od doby těsně před covidem snížila daleko méně (hrubým odhadem o procento), protože pokles na úrovni hrubé mzdy byl z větší části kompenzován na počátku roku 2021 provedenou redukcí zdanění mezd známou pod lidovým označením „zrušení superhrubé mzdy“.
Mzdové příjmy českých zaměstnanců se nepřestaly svižným tempem dotahovat na ty německé
Závratná mezera
Druhá příznivá poznámka je, že i v mizerii posledních let nadále svižným tempem pokračoval dlouholetý trend růstu relace české (nominální) průměrné mzdy v eurech oproti mzdě německé. To jest, mzdové příjmy českých zaměstnanců se nepřestaly svižným tempem dotahovat na ty německé.
To je skoro až trochu s podivem, protože během minulých českých hubených let, tedy v období zhruba 2010 až 2015, se tento trend uzavírání mezery mezi českými a německými mzdami na několik let obrátil směrem k jejímu opětnému otevírání. Tentokrát k tomuto nepěknému obratu nedošlo.
V praktické rovině můžeme vše výše uvedené ilustrovat takto: objem zboží a služeb, které si v Česku za průměrnou českou hrubou mzdu koupí český zaměstnanec, se oproti konci roku 2019 snížil (o cca sedm procent), ale objem zboží a služeb, které si v Česku koupí za svou průměrnou hrubou mzdu zaměstnanec německý, za tu dobu klesl ještě výrazně víc (o nějakých 17 procent).
Abychom ale nepodléhali přehnanému optimismu: ta mezera je pořád závratná. Průměrná česká hrubá mzda činí i dnes, po třech desítkách let dohánění, jen nějakých 45 procent svého německého protějšku.
Pokud by se tato mezera zavírala tempem, které jsme pozorovali v posledních letech, aniž by došlo k opětovnému přerušení nějakým dalším krizovým obdobím, dostaly by se české mzdy na úroveň německých už za krásných přibližně dvacet let. Ve skutečnosti ale lze očekávat, že se zmenšováním mezery se bude zpomalovat i tempo přibližování, podobně jako se zpomaluje třeba růst lidského těla s blížící se dospělostí. Těch dvacet let tedy prosím berte s velkou nadsázkou.