Přejmenovávání
Moje máma se jako malá dostala se školním zájezdem do Anglie. Bylo to ještě před druhou světovou válkou a na mámu to hluboce zapůsobilo. I když jí mohlo být nanejvýš šest nebo sedm, všechno si pamatovala.
Potom se do Anglie dostala ještě jednou, to když se díky pražskému jaru v roce 1968 na pár měsíců otevřely hranice. Vrátila se nadšená a zamilovaná do všeho anglického. Snad nejvíc se jí líbilo, že ulice se i po dobrých třiceti letech jmenují pořád stejně. „Baker Street!“volala nadšeně. „Pekařova ulice. Prostě pekařova. Nebo Church Road. Kostelní. Když se jmenují takhle neutrálně, nemusejí měnit jména celé stovky let. Ne jako u nás. Vinohradská. Jungmannova. Fochova. Schwerinova. Stalinova. Budova rozhlasu se ani jednou nepřestěhovala, ale bůhvíkolikrát změnila adresu.“
S Pekařovou ulicí neměla máma pravdu: Baker Street byla pojmenována po Williamu Bakerovi, který ji v 18. století vystavěl. Ani Pekařovy ulice v Česku nebývají pojmenovány po pekařích s malým p, ale po Pekařích s velkým. A ulice nesoucí jméno člověka, který je vybudoval, jsou ve světě běžné. I můj skoromanžel má v rodném městě ulici: Odozi Street, kterou vystavěl náš příbuzný.
Pojmenovávání ulic a náměstí na počest lidí, kteří jsou momentálně v kurzu, byť byli třeba tyrani, je jiná záležitost. A přináší to spoustu starostí a výdajů v okamžiku, kdy v kurzu být přestanou. Nejvíc to samozřejmě odnášejí významné ulice a náměstí. Zapadlé uličky v zapadlých vískách si svá jména obvykle udrží déle.
Někdy jsou výdaje za přejmenování opravdu dobře využité peníze. Pamatujete, jak se nám ulevilo, když se z metra C (tenkrát to byla „trasa“, ne „linka“) už nevystupovalo na Gottwaldově, ale na Vyšehradě? Na Pankráci, a ne na Mládežnické? Jednak už nám při každé cestě metrem nevtloukal příjemný hlas do hlavy propagandu, jednak bylo snazší poznat, kde jsme. „Mládežníci“a „Gottwald“neměli se stanicemi po sobě pojmenovanými vůbec nic společného.
A teď se dozvídám, že londýnský Overground, pro který pracuje můj skoromanžel, své linky pojmenovává progresivními jmény. Díky akci, jež přišla na víc než šest milionů liber, už nebudeme jezdit linkou z Highbury & Islingtonu do West Croydonu. Budeme jezdit linkou Windrush, na počest lodi toho jména, co v červnu 1948 dovezla 492 přistěhovalců z Karibiku do válkou zmučené Anglie, která zoufale potřebovala pracovní síly, a tím položila základy dnešní početné karibské populaci. Do východního Londýna pojede linka Suffragette, pojmenovaná na počest londýnské sufražetky Annie Huggettové, která bydlela v Barkingu a dožila se 103 let. A tak dál.
Akce kromě kritiků kupodivu našla i skalní zastánce. Možná skutečně není špatné připomenout Karibičany, sufražetky či tkalce (ti mají též svou linku). Ale znamená to konec apolitického jmenosloví v Londýně, které se tak líbilo mé mámě.