Zatímco usilujeme o změny režimů,
Po pádu železné opony USA chtěly, aby na Blízkém východě zavládly naše hodnoty, říká diplomatka
Nedaleko od ní dopadaly rakety. Jednou jí šlo o život. Případy, které musela vyřešit, měly daleko k představám o tradiční práci diplomata.
Eva Filipi strávila posledních třináct let v Sýrii a dohromady přes třicet let na Blízkém východě, o jehož vyhlídkách s ní LN hovořily.
Bývalá velvyslankyně LN Dostala jste po návratu ze Sýrie nabídku pokračovat v české diplomacii?
Nedostala. Ve státní správě existují věkové limity. Maximálně by se dalo mluvit o nějakém poradenství a předávání expertízy.
Přece jenom jste ale na Blízkém východě strávila s krátkou přestávkou přes 30 let, takže asi jen málokdo jiný, pokud vůbec, dnes na ministerstvu zahraničí má takovou znalost prostředí jako vy. Poděkoval vám někdo z čelných představitelů státu, jako je prezident, premiér nebo ministr zahraničí?
LN
Ani první, ani druhý, ani třetí. Je to poprvé, kdy se mi něco takového stalo. Od začátku devadesátých let všichni ministři zahraničí, premiéři a prezidenti se mnou komunikovali. Měli jsme výbornou spolupráci a ladili jsme dohromady noty a postoje České republiky. Politikům šlo o české zájmy a mohli v tom čerpat z mé zkušenosti. Teď jsou zřejmě jiné priority.
LN Jak to fungovalo například s Havlem, když jste byla na misi v Iráku počátkem devadesátých let?
Úžasně. Během mise v Bagdádu jsem komunikovala především s tehdejším Havlovým kancléřem Karlem Schwarzenbergem. Domlouvali jsme se, co dál v rámci našeho působení v mezinárodních koaličních silách.
LN Respektoval Havel se Schwarzenbergem vaše postřehy? Měl vás rád?
V pracovních vztahových otázkách to není otázka lásky nebo nelásky, myslím si přesto, že u knížete můžeme říct, že mě měl rád a respektoval můj pohled. Platilo to i o dalších politicích. Premiéři, nebudu uvádět jména, dělali snídaně, kam zpravidla zvali několik diplomatů z regionu Blízkého východu, a zajímali se o dění. Přijela jsem vždy ráda, protože je důležité, zvlášť u premiérů, pokud se obrátí na diplomacii a velvyslance, aby si vytvořili názor, který potom mohou ve prospěch České republiky prosazovat.
A to se teď neděje?
LN
Ne. Třeba to ale pan ministr organizuje s někým v Evropě, to já nevím.
LN Jaké jste měla reakce na vaše stažení z Damašku?
USA, se kterými máme uzavřené memorandum o zastupování, respektují rozhodnutí naší vlády. V průběhu mnoha let strávených v Damašku se stalo, že byli američtí úředníci, kteří řekli „ne, Evu musíte v Sýrii nechat“. Byla to například Victoria Nulandová, náměstkyně ministra zahraničí USA. Naši spojenci ve Washingtonu ale rozhodnutí české strany respektují. Evropany, kteří mají zvláštní vyslance pro Sýrii, zejména Německo a Francii, nejvíce zajímalo, na jaké úrovni pošleme mého nástupce. Chtěli, aby to už nebylo na úrovni velvyslance. Tyto státy EU mají úroveň chargé d’affaires ad interim.
LN Takže byste řekla, že americká strana už nedokázala lobbovat, aby Česko v Sýrii udrželo velvyslankyni?
Myslím si, že u Američanů v tuto chvíli už nešlo tolik o to, že by tam musela být velvyslankyně. Každý vleklý konflikt, nevyjímaje ten v Sýrii, unavuje. Joe Biden neprojevoval o Sýrii velký zájem. Nyní se objevují zprávy, že
Amerika chce stáhnout své jednotky ze severovýchodní Sýrie.
LN Není to hazard přenechat Sýrii ostatním mocnostem včetně Ruska, které má v zemi vojenské základny?
Takto z vrchu to tak může vypadat. Rusko v roce 2015 pomohlo Baššáru Asadovi a získalo, co chtělo, to znamená základny. Na druhou stranu pro
jak víme. Intelektuální opozici představují lidé, kteří nechtěli pád Asada, ale reformy a uznání důstojnosti. V Sýrii působí i další hráči jako Západ, Turecko, Saúdská Arábie, Katar, Muslimské bratrstvo i Rusko a Čína. Každý má vlastní zájmy. Západní představa o širším Blízkém východu (v angličtině Greater Middle East – pozn. red.), jak my budeme v tomto prostoru prosazovat demokracii, vzala za své.
budou plné nebezpečných bojůvek, tak je jim vliv k ničemu.
LN Vzal koncept prosazování liberálních hodnot na Blízkém východě definitivně za své?
Pokoušeli jsme se o liberalizaci na Blízkém východě dvacet let. Vyústilo to v arabské jaro, které jsme vítali s tím, že dochází ke změnám režimu. Arabští politici najednou viděli, že skončil prezident bin Alí v Tunisu a Mubárak v Egyptě. Předtím sloužili 30 let Západu, který je klidně během jediného dne ve jménu revoluce nechal osamocené. Jak věrohodní pak můžeme být? To by bylo na přednášku. Abych se ale vrátila k odpovědi na otázku, koncept Greater Middle East neskončil. Problém spočívá v tom, že je to sice ušlechtilá myšlenka, ale nevíme, jak to udělat. Zatímco my stále usilujeme o změny režimů, Rusko má jinou filozofii. To byl zásadní moment i pro Sýrii, kam vletělo Rusko v roce 2015, aby pomohlo Asadovi. Putin to tehdy řekl Obamovi, který byl docela rád, že to nemusí řešit.
LN Jak dění v regionu proměnil 7. říjen?
Teroristický útok Hamásu na Izrael je něco, co vidím jako dramatickou změnu situace. Nyní jde o existenci Palestinců i Izraele. Palestinská otázka přitom předtím už v podstatě pro arabské země nebyla na stole. Neobjevovala se ani v jejich rétorice. Při každém projevu sice povinně zmínily rezoluci ve prospěch Palestiny, ale u ní se usínalo. Hamás udělal něco, co probudilo
politiky nejen v regionu, ale na celém světě. Dneska každý ví, že by se zabíjení mělo přerušit, ale neví jak. Ze svých zdrojů vím, že eskalaci si nepřeje Libanon, Sýrie, Irák ani Írán. Dokonce jsem slyšela, že Írán prosil své spojence, včetně Jemenu, aby neútočili na americké cíle, protože by logicky mohlo dojít k největšímu konfliktu, a to válce USA s Íránem. A to si Írán určitě nepřeje. Ani Amerika. Pokud se však dění rozvíří, pak stačí chvilička, aby se něco stalo. Takže to není jenom o Palestině a Izraeli. Znamená to hodně změněnou mapu na Blízkém východě. Můžeme ještě Hamás považovat za nevyhnutelnou součást diplomacie, se kterou máme vést jednání, nebo ho v Gaze i jinde zlikvidovat?
Jak byste si na to odpověděla?
LN
Od neděle se jedná o příměří. Údajně by byl pro i izraelský premiér Netanjahu. Podle mých informací by na příměří přistoupil, protože Amerika potřebuje čas, aby v regionu instalovala nové, mocnější vojenské síly.
LN Jak to podle vás v palestinsko-izraelském konfliktu dopadne?
Myslím si, že řešení se bude hledat několik generací. Jde o existenční boj. Američané si myslí, že by mohl v Gaze vládnout Fatah. Gazani a Hamás to ale nechtějí. V tuto dobu tam probíhá otevřený konflikt. Nevyřešilo se nic ve smyslu mírového uspořádání a vzniku dvou států. Připočtěte k tomu situaci uvnitř Izraele, která je také velmi křehká. Je to nyní tak rozvířené, že se musí spojit všechny mozky na celém světě. Kam půjdou Palestinci z Gazy, když je nechce Egypt? Mohou skončit v Evropě. Levicový přístup v některých státech Unie je silně propalestinský.
Sama víte, jak těžké je pomáhat lidem v místě konfliktu. Dělala jste si nějakou statistiku, kolika lidem jste pomohla ze syrského vězení?
LN
Tak řekněme dvěma desítkám lidí. Šlo o různé národnosti. Byli mezi nimi i Češi.
Šlo vám někdy o život?
LN
V mé kariéře mi šlo o život jednou, v Iráku během vlády Saddáma Husajna, kdy jsem byla zařazena do seznamu lidí s nepřátelskými úmysly. To pak není v takovémto režimu úplně veselé. V Sýrii, kde probíhala válka, to bylo s bezpečností vždy velmi složité. Často padaly rakety nedaleko od nás. Velmi mi pomáhaly každodenní bezpečnostní porady. Ráda bych proto poděkovala Útvaru rychlého nasazení, který byl prostě skvělý.
LN Vím, že jste řešila i záchranu britského občana, který byl v Sýrii uvězněn. Můžete přiblížit, co to bylo za případ?
To byl příběh lékaře Abbáse Chána, který byl zatčen syrským režimem v roce 2012. Působil v zemi jako lékař ozbrojených opozičních skupin. Syrská strana se po naší intervenci nicméně rozhodla Chána propustit. Podmínkou syrské strany bylo, že si pro něj z Londýna musí přijet občan Spojeného království.