Když mě brali za vojáka
Česko, Británie i další evropské státy pošilhávají po „švédské“vojně
Odvody. Mobilizace. Aktivní zálohy.
Veřejný prostor ovládla pozapomenutá slovní spojení. Čeká naše děti znovu vojna? Stejnou diskusí prochází hodně evropských zemí od Velké Británie po Německo. Některé jsou tak daleko, že si z nich ostatní berou příklad. Zejména ze Švédska, jež právě teď posílí řady NATO.
Ačkoli veřejnost nejvíc reaguje na uvážlivá slova prezidenta Petra Pavla o potřebnosti administrativních odvodů (tedy pouhé elementární evidenci obyvatel, jejich zdravotního stavu a kompetencí), skutečný granát vhodil do společnosti značně přímý a politicky poněkud nestrategický náčelník generálního štábu Karel Řehka.
Ten na velitelském shromáždění koncem ledna upřímně pravil: „Je nad slunce jasnější, že současný personální model je neudržitelný, armáda není naplněna a stárne. Česko bude muset zvážit nějaké jiné formy povinné nebo dobrovolné služby nebo mechanismu, který nám vygeneruje dostatečné zálohy.“
Fakticky vzato má generál naprostou pravdu, jen mu jaksi uniklo, že náčelník generálního štábu je veřejná funkce a že z tohoto titulu nemluví jen pro své kolegy důstojníky. A že si jeho slova, vyrvána z kontextu ostatních slov, začnou žít vlastním životem. A že se slovy musí zacházet stejně opatrně, jako na zahraničních misích zacházel s obsahem zásobníků své útočné pušky.
Evidence, nikoli kasárna
Naši dnešní situaci v podstatě předpověděl už před dvěma roky nynější poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar, když v rozhovoru pro LN řekl: „Branná povinnost v tom smyslu, že jsou lidé registrovaní a vědí, že jednou mohou být povolaní ke službě vlasti – tak to si myslím, že by žádoucí bylo a že to díky vyhrocené situaci možná nastane. Protože někdy nestačí jen prostě platit daně.“
(Obecná branná povinnost v Česku i po zrušení povinné vojenské služby stále existuje, ve smyslu povinnosti mužů a žen ve věku 18–60 let bránit zemi, ale nemáme ani funkční registraci – pozn. red.)
Pojar ale zároveň predikoval, že povinná vojna není na obzoru: „Druhá věc je povinná vojna a povinné odvody do armády. Ty si dovedu představit jen v případě, kdyby byla válka na našem území – a to mi teď přijde nereálné.“
A přesně v této situaci, kterou poradce pro národní bezpečnost už tehdy nastínil, dnes jsme, ačkoli se ve slovech prezidenta, premiéra, ministryně obrany či náčelníka generálního štábu leckdo ztrácí.
Vzpomínka na povinnou vojenskou službu je v Česku velmi temná, protože žijící pamětníci ji nemohou oddělit od čtyřiceti let vlády totalitního, sovětským Ruskem řízeného režimu, v němž Československá lidová armáda byla ztělesněním toho nejhoršího – mravně, ideově i výkonově. Představa povinných odvodů v situaci, kdy takřka za humny zuří velmi špinavá a velmi krvavá válka, je pro leckoho děsivá. I proto jsou politici až úzkostně opatrní a neustále opakují: „Nikdo se nemusí bát povinné vojny,“jak hlásá třeba premiér Petr Fiala.
A přestože stejně důrazně připomínají, že „administrativní odvody nejsou předstupeň povinné vojenské služby“, jak opakovaně vysvětluje prezident Petr Pavel, všichni vědí, že ačkoli z administrativního odvodu nevyplývá zavedení povinné vojny, tak obráceně to platí stoprocentně: administrativní odvod je nutným předstupněm povinného odvodu.
Žandáři jedů
S prvními povinnými odvody přišel v roce 1781 císař Josef II., ačkoli šlechta, duchovenstvo i inteligence z ní byly vyňaty. Roku 1868 pak vyrukovalo Rakousko-Uhersko s všeobecnou brannou povinností, která se týkala většiny mužské populace, ale teprve od roku 1912 byla do té doby mnohaletá služba zkrácena na dva roky (mimo válečný stav, pochopitelně). A tento koncept nám více méně vydržel takřka století: na profesionální armádu přešlo Česko až v roce 2005.
Jenže v roce 2024 zjišťujeme, že asi budeme muset náš model opět přepracovat, protože naše třicetitisícová armáda v případě válečného konfliktu rozhodně nestačí. Válka na Ukrajině z tohoto snu vyléčila celou Evropu.
„Do roku 2027 musíme být schopni v případě napadení republiky postavit z mírové armády válečnou armádu o 150 tisících mužích do tří až čtyř měsíců,“vysvětlil v rozhovoru pro LN už před dvěma lety bývalý šéf vyzbrojování na resortu obrany Daniel Koštoval, dnes výzkumník Centra translantických vztahů (PCTR) vysoké školy CEVRO.
Což je vlastně jinými slovy to samé, co právě řekl generál Řehka, byť to politici zatím nechtějí přiznat nahlas. Tedy nikoli povinná vojna pro celý populační ročník, ale „nějaký“způsob mobilizování všech schopných a ochotných. Stále zatím na dobrovolné bázi, na druhou stranu ve výrazně větším počtu, než kolik vojáků má dnešní armáda (téměř 28 tisíc) a ozbrojené zálohy dohromady (zhruba čtyři tisíce mužů a žen).
představa povinných odvodů, když za humny zuří špinavá a krvavá válka, je pro leckoho děsivá. I proto politici neustále opakují: „nikdo se nemusí bát povinné vojny.“
Britská pýcha nerezaví
Rozhodně v tom v Evropě nejsme sami. Snad ještě větší odpor než v Česku vzbudila hrozba povinné vojny v Británii. Náčelník generálního štábu britské armády Patrick Sanders se v lednu nechal slyšet v podobném duchu jako generál Řehka: současná generace by se měla chystat na válku a bude nejspíš nutné opět zavést jistou formu odvodů. Za příklad dal Švédsko, které v roce 2018 znovu spustilo systém povinné vojenské služby, byť pouze pro omezený počet jedinců.
Sandersova slova vzbudila v Británii takový rozruch, že se od nich musela – na rozdíl od České republiky – vláda distancovat. Britský premiér Rishi Sunak musel honem spěchat národ ujistit, že na vojnu se chodit nebude a generál Sanders mluvil pouze jako soukromá osoba. Tento postoj konzervativní vlády, která by alespoň na papíře měla armádě držet palce, kvitovala výjimečně britská společnost jako celek – levice i pravice, liberálové i konzervativci.