Když mě brali za vojáka
Část tohoto odporu je historická. Britové si s výjimkou dvou světových válek vždy zakládali na tom, že na vojnu se chodí dobrovolně a povinná vojenská služba je přežitek kontinentálního absolutismu. Ostrovní ozbrojené složky byly vždy profesionální a relativně početně malé – na rozdíl od robustního loďstva, jež od 16. století tvořilo páteř vojenské síly impéria. Například pruský ministerský předseda Otto von Bismarck (1862–1873) si z britského pozemního vojska nepokrytě utahoval, když prohlásil: „Pokud lord Palmerston (britský premiér 1859–1865 – pozn. red.) pošle britskou armádu do Německa, já pošlu policii, aby ji zatkla.“
Tato tradice s jistými obměnami trvá do dnešních dní. Británie má suverénně největší obranný rozpočet v Evropě a na rozdíl od drtivé většiny členů NATO nikdy neklesl pod požadovaná dvě procenta HDP. Má k dispozici dvě supermoderní letadlové lodě třídy Queen Elizabeth a čtyři jaderné ponorky třídy Vanguard. Její pozemní vojsko je ale relativně slabé: na konci roku 2023 to bylo 76 tisíc mužů a tento počet má příští rok klesnout až na 72 500. Jen pro představu: ruské ztráty (mrtví i zranění) od začátku invaze na Ukrajinu činí dle britského ministerstva obrany přes 300 tisíc mužů.
Švédsko, náš vzor
Sanders není jediný, kdo tvrdí, že takovýto podstav je v nové geopolitické situaci nebezpečným hazardem. Například někdejší šéf britských ozbrojených složek generál Nick Carter připomněl, že při takových číslech Británie bude sotva schopna vyslat na kontinent jednotku o síle divize, jak stojí v jejích závazcích vůči NATO. Pokud vyjdeme z předpokladu, že britské divize tradičně čítají od 15 do 30 tisíc mužů, znamenalo by to, že Londýn by přes Kanál musel vyslat zhruba třetinu své celkové pozemní síly. Ze strategického hlediska by takový krok byl přinejmenším riskantní.
Jak vypadá alternativa? Podobně jako ve Švédsku, shodují se experti. Tato skandinávská země, která je od tohoto týdne součástí Severoatlantické aliance, se přitom na první pohled zásadně neliší od české nebo britské zkušenosti posledních dvou dekád. V roce 2005 Stockholm stáhl vojenské jednotky z ostrova Gotland, nejohroženější výspy švédského území uprostřed Baltského moře, protože Ruská
federace už nebyla považována za hrozbu. V roce 2010 následovalo zrušení povinné vojenské služby a redukce stálé armády na nezbytné minimum.
V roce 2018 ale došlo ke kvalitativní změně. Povinná vojenská služba byla znovu zavedena, ovšem pouze pro vybrané jedince. V praxi to vypadá tak, že každý rok je na základní cvičení povolán vybraný ročník odvedenců a z něj se vybere čtyři až pět tisíc „vyvolených“– systém je částečně dobrovolný, takže pokud se někdo o službu přihlásí, je takovému uchazeči dána přednost. Dle bývalého šéfa vyzbrojování českého ministerstva obrany Daniela Koštovala je tento systém velmi úspěšný a Švédsko má v současnosti „více uchazečů než míst“.
Pro představu – první rok dostalo povolávák zhruba třináct tisíc chlapců a dívek narozených v roce 1999. Z nich nakonec na vojnu reálně nastoupilo 3700 osob, tedy méně než třetina. Byť se povinná vojna teoreticky vztahuje i na dívky, v praxi bylo 85 procent rekrutů mužského pohlaví. Základní výcvik trvá jeden rok, následně je možno uzavřít kontrakt na další tři až pět let. Motivací může být například vidina financování vysoké školy.
I při částečné dobrovolnosti se ale jedná o přísný systém. Rekruti, kteří odmítnou na vojnu nastoupit nebo zběhnou od svého útvaru, jsou trestáni pokutami či – v krajním případě – vězením. Podle švédského serveru The Local se to v prvních dvou letech povinné vojenské služby týkalo 24 mladých lidí, z nichž za mříže putovali tři. Švédské soudy se však očividně snaží o shovívavost – v případě zběhnutí dvacetiletého rekruta v roce 2019 byl například udělen trest odnětí svobody v délce dvou týdnů.
Tento systém každý rok produkoval čtyři až pět tisíc vycvičených lidí, ve stínu ruské invaze na Ukrajinu se však stát chystá program masivně rozšířit. Podle zpráv agentury Bloomberg z minulého roku chce mít Stockholm do konce dekády každý rok na vojně deset tisíc mladých mužů a žen. To se u silnějších ročníků stále nemusí týkat všech, ale výrazně se to k tomuto stavu blíží.
Vojna na papíře
Podobně vypadá vojenská služba také u jejich skandinávských sousedů v Dánsku. Branná povinnost se tam na papíře týká všech mužů od 18 let, v praxi však drtivou většinu rekrutů tvoří dobrovolníci. Například v roce 2014 tvořili 99 procent ze všech 4200 mladých branců. Ženy dosud slouží dobrovolně, ale dánská vláda přemýšlí o rozšíření branné povinnosti i na něžné pohlaví.
A ještě o něco přísnější podmínky než ve Skandinávii čekají mladé lidi v baltských státech. Zeměpisná poloha přímo u hranic s Ruskem a s výraznou ruskojazyčnou menšinou na svém území nutí tamní vlády k masivním investicím do obranného průmyslu (v přepočtu na obyvatele jedny z největších na světě) a poměrně striktnímu systému odvodů. Na papíře jsou podmínky stanoveny podobně jako v zemi tří korunek, každoročně se odvádí výrazně vyšší procento rekrutů. Při desetinové populaci stihne v Litvě, Lotyšsku i Estonsku povinná vojna každoročně podobný počet lidí jako ve Švédsku – přes tři tisíce. Například v Litvě, která povinnou vojenskou službu opět zavedla v roce 2015 jako jedna z prvních zemí v Evropě, letos za vojáka vezmou téměř čtyři tisíce mladých mužů. Kvůli omezené populaci se to navíc týká hned několika ročníků – 2001 až 2006, celkem jde o víc než 27 tisíc mladíků. Parlament navíc plánuje další zpřísnění s povoláním ještě většího počtu rekrutů v nejbližší budoucnosti.
Podobně silně jako na Baltu je ruská hrozba historicky vnímána ve Finsku. Až do ruské invaze na Ukrajinu se tam navíc kladl důraz na mezinárodní neutralitu, takže byla vydržována poměrně silná stabilní armáda. Za tím účelem nikdy nebyly zrušeny všeobecné odvody, jež fungují od roku 1878. Každoročně je odvedeno kolem 27 tisíc mužů, kteří na vojně stráví půl roku až jeden rok, přičemž pro náboženské skupiny či obyvatele demilitarizovaného pásma souostroví Aland existují výjimky.
Vyjádřeno čísly, podle údajů finské vlády z roku 2011 povinnou vojnu absolvuje 80 procent finských mužů mezi 18 a 30 lety. Ženy dosud slouží dobrovolně.
Oproti těmto drakonickým systémům žije zbytek Evropy v relativním závětří. Ze západní Evropy zná povinnou vojenskou službu pouze Nizozemsko, ovšem v praxi ji jinak nedodržuje. Při dovršení sedmnáctého roku přijde všem Nizozemcům automaticky generovaný e-mail, který je informuje o jejich branné povinnosti a možnosti nastoupit na vojnu. Od roku 2018 tento e-mail chodí i ženám, jež sice mohly dobrovolně vstoupit do armády i předtím, oficiálně se však na ně vojenská služba nevztahovala. Výsledkem je propracovaný systém evidence rekrutů, který ale v praxi neznamená vůbec nic. Pokud by Česká republika v budoucnu spustila takzvané administrativní odvody, velmi pravděpodobně by to u nás vypadalo podobně jako v Nizozemsku.
Dobrovolný – ale povinně
Velká debata o povinné vojně se vede také ve Francii a v Německu, dvou politicky nejvýznamnějších zemí Evropské unie. Německo – tradiční otloukánek všech zaoceánských skeptiků, kteří nevěří ve schopnost Evropy účinně se bránit – ji zrušilo teprve v roce 2011. Dobrovolná služba však Němce neláká a výsledkem je, že suverénně nejlidnatější stát Evropy má „až“pátou největší armádu. Vláda se sice zařekla stavy bundeswehru do příštího roku navýšit na 203 tisíc, ovšem k tomu jí momentálně chybí více než dvacet tisíc vojáků.
Proto se německý ministr obrany Boris Pistorius před Vánocemi vyjádřil pro deník Die Welt, že zrušení povinné vojny bylo svého času pochopitelné, ale „zpětně lze říct, že to byla chyba“. I on tím ale do německé veřejné debaty hodil granát podobný těm, které odjistili Řehka v Česku či Sanders v Británii. S návratem povinné vojny to ale nejspíš zejména kvůli tomu, že kromě opozice panují neshody i uvnitř vládní koalice, nebude tak rychlé. Proti povinným odvodům je zejména sociálnědemokratický spolkový kancléř Olaf Scholz, který je loni označil za „špatný nápad“.
To na druhé straně Rýna je situace velmi specifická. Francouzské veřejné debatě nevládne ani tak slovo „odvody“jako spíš „civilní služba“, kterou v roce 2019 zavedl prezident Emmanuel Macron.
Mnozí totiž civilku interpretovali jako první krok k opětovnému zavedení povinné vojny. Macron i ostatní členové jeho vlády však trvají na tom, že civilní služba má naprosto jiný účel, primárně by měla „upevňovat společenskou pospolitost“francouzského národa a zvýšit povědomí mladých lidí o národních otázkách. V rámci civilky mladí Francouzi mimo jiné bydlí ve společných ubikacích a každé ráno začínají zpěvem francouzské hymny. Jedná se dosud o dobrovolný program, nabízený všem Francouzům a Francouzkám mezi 16 a 25 lety. Do budoucna je ale možné, že její absolvování bude podmínkou například k přijetí na univerzitu či k získání řidičáku – tedy se de facto stane povinnou.
Pod Alpami to je jinak
Již nyní mají mladí Francouzi možnost absolvovat druhou část své civilky u armády. Pro Francii specifické jsou však rozpaky samotných vojáků a ministerstva obrany. Dle jejich názoru nejsou francouzské ozbrojené složky na takovouto práci vybaveny – zhruba 800 tisíc teenagerů za rok, kteří si teoreticky mohou dvoutýdenní službu u armády zvolit, představují pro podfinancovanou a personálně slabou armádu značnou zátěž. Ministr obrany Macronovy vlády Sébastien Lecornu se tak předloni nechal slyšet, že armáda se v této své nové povinnosti „příliš vzdaluje své misi“: chtěl tím říct, že pokud se francouzské branné síly mají primárně soustředit na své mise v Polsku, Rumunsku a Estonsku, výchova statisíců chlapců a dívek je tu trochu navíc. Požadavky profesionální armády, jak byly koncipovány v prvních dvou dekádách tohoto tisíciletí, s novou vizí branné výchovy prostě nejdou příliš dohromady.
Premianty povinné vojny tak na Západě zůstávají Rakousko a Švýcarsko, které ji nikdy nezrušily. Ani jedna ze zemí však nepředstavuje vhodný nástroj k srovnávání, poněvadž obě koncipují své ozbrojené složky diametrálně jinak než ostatní evropské státy. Rakušané ani Švýcaři nikdy nevstoupili do NATO (v druhém případě ani do Evropské unie) a hlavním a fakticky jediným strategickým záměrem jejich branných sil je obrana státního území – vycvičená a proškolená populace tak je logicky namístě. V obou zemích je ale základní vojna vcelku mírná a trvá šest, respektive pět měsíců. Pouze důstojníci a členové aktivních záloh se upisují na delší čas.
Ve švédské praxi to vypadá tak, že každý rok je na základní cvičení povolán vybraný ročník odvedenců a z něj se vybere čtyři až pět tisíc „vyvolených“, často pouze dobrovolně